chvíli se rodí za dějinné spolupráce světových převratů
nová vlastenecká poesie česká, úplně odlišná od té, kterou
v předchozím pokolení naplnili. J. S. Machar, Petr Bezruč,
Ant. Sova i V. Dyk svým smutkem, svými pochybnostmi,
svým vzdorem, svým rozhorlením; poesie kladná a plná
důvěry, nesená nejen citem, ale i vůlí, mužně odhodlaná
a i za zkoušek nadějná - právě Medkovo Lví s r d c e,
tento pravý hymnus národního osvobození a nejcennější
básnický odkaz slavného roku 1918 ji zahajuje.

Se změnou životního nazírání Medkova se mění také
básnický způsob, a především nastává naprostý odklon od
samoúčelného umělectví, strojeného kultu zdobného slova,
odvozeného epigonství. Básník nejprve rozbíjí uzavřenou
slohu, úzkostlivě vybroušenou a přetíženě vykrášlenou, jak
se jí naučil u Jiřího Karáska ze Lvovic, a stává se pěstitelem
volného ry,tmu, který těsně před válkou nalezl v Otakaru
Theerovi důsledného mistra, když byli Otokar Březina,
Antonín Sova, Stanislav K. Neumann již dříve prorazili
cestu tomuto osvobozenému výrazu básnickému; jako
'fheerovi jest také Medkovi volný rytmus sourodým
prostředkem k vy,jádření hnutí vůle, životního napětí,
osudové dynamiky. Medkova báseň ráda monumentalisuje
jenom mohutné události patetického vznosu, tyčící se v
plastických obrysech před čtenářem; hlavní děj i politické
rozhodnutí jsou zachycovány v pádných zkratkách; cítění
celého tábora za rozhodných dějinných hodin uzavírá
básník do jasného symbolu. Volné daktylotrochajské rytmy
projevují sklon k deklamaci a často i k verbalismu. Aby
však dějinné napětí neochabovalo stálým přepětím,
vystřídávají patetiku občas vložky krajinářské nebo malé
baladické skladbičky s figurálním středem, v· nichž prosté,
jadrné lidství, s nímž se básník účinně ztotožňuje, bývá ve
své podstatě ozářeno bleskem smrtelné tragiky. Nejlépe se
daří Medkovi nyní symfonické skladby široce rozvětvené,
které dovedou nejen malovat a řečnit, vzpružovat a
burcovat, ale také sevříti v úsečném řádku vůdčí motiv do

8