starodávné i bez přírodní koncepce mytů, promlta své
smyslové a citové stavy postavami z pravěké národní báje
a pověsti, seskupenými kolem knížeckých dcer Krokových
a obklopenými hasnoucími fantómy pohanských bohů.
Zahloubáme-li se však do obsahu těchto i jiných básní
i\tIedkova jinošství, seznáme, že jest poněkud jiný než u Jiřího
Karáska ze Lvovic: na pohled stejné sebezrcadlení Narcise,
zaujatého a okouzleného jenom sebou samým a
nenacházejícího cesty k jiným bytostem, má u Karáska ráz elegie nad
marně prožitým životem, kdežto u Medka ráz mladistvého
smutku, který s touhou a plachostípohliží v čarovný a přece
jaksi nedostupný svět před sebou a vedle toho pociťuje
závratně příjemný zmatek ze smyslné žádosti, která se těla
zmocňuje. Ale občas zazní jakési tušení možného
vysvobození a žádoucí obrody, když básník pocítí živelnou lásku
k rodné zemi, pokorné vědomí pokrevenství s bratry,
odvážnou potřebu oproštění služby nadosobnímu úkolu
..začarování Narcisovo se chýlí ke konci.

Úplný obrat, napověděný zvláště básněmi B řez e n
a M a r not r a t n Ý syn, přinesla pak světová válka, jejíž
první akordy zarlnívají ve skládbě O s tři h o m, psané již
novým, uvolněným slohem básnickým. Na Pinských blatech
jako dobrovolec mezi starodružiníky, kam se dostal zpod
nenáviděného rakouského velení, na bojišti zborovském,
kde se po prvé vyznamenal jako československý legionář,
na dlouhém pochodě Rusí a Sibiří, kdy mu připadl důležitý
úkol organisační a politický, na březích Tichého oceánu,
v místech to starý.ch asijských kultur i věčně mladých
přírodních divů, odkud byl zosnován vítězný návrat do vlasti,
uvědomil si Rudolf Medek, že již nestojí v životě sám s
pocitem marnosti a bezcílnosti, nýbrž že má jako platný člen
pokrevného a jednomyslného společenství zač žít, zač
bojova't a třeba i zač položit život - pocit hrdinství, pocit
národního příslušenství, pocit mravního zařadění plní mu
hrud' a to jako mohutná kolektivní skutečnost,
vysvobozující z krisí teskného individualismu jinošského. V této

7