rozpálené hlavy a tušivého srdce. Ale jejich vrátkým obrysům dodalo právě názorné a syté básnické slovo dravé naléhavosti a tanečního rytmu, v němž neodbytně víří; nevěří-li v tyto démonické mátohy básník sám, nutí sugescí svého podání své čtenáře, aby v ně uvěřili. Vedle "Cikánky" stojí na vrcholu baladistických skladeb Legrových "Balada o mrtvém ševci a mladé tanečnici", již autor postavil r. 190 4 v čelo a do titulu "rozmarných básní", ale toto označení není zcela přilehavé, neboť rozmar, kmitající se v svěžím přednesu, nezasahující však do podstaty balady, jest pouze jedinou, ne právě rozhodující složkou tohoto mistrovského dílka Legrova. Baladická osnova jest složitější, než by se na pohled zdálo a snad i než byl původní záměr básníkův; pod rukou se látka Legrovi prohlubovala a tím nabývala i přízvuku tragického. Dalo by se souditi, že v základní koncepci ovládala děj mladá, vášnivá tanečnice Amálka, nesoucí s sebou celé opojení vířivé venkovské muziky a odhodlávající se v této lehkomyslné náladě k nevinné svatokrádeži na hřbitově. Byla tu vina lehkoduché dívčiny, za níž následoval trest spíše postrašující než skutečně strašlivý, tanec s umrlcem, z jehož rovu utrhla si Amálka růžičku, aby tak doplnila kvetoucí svůdnost svého svátečního zjevu. Nevelká vina na cestě k muzice, nevelký trest na cestě z muziky. Onde vábící taneční hudba a závratný vír v náručí tanečníků před očima, tuto oheň rozkošné vzpomínky a kouzlo doznívající melodie v údech i v srdci, takže není divu, že Amálka ochotně přijímá i výzvu nebožtíkovu, aby se s ním pustila do kola a s ním křepčila tak dlouho a tak divoce, pokud stačí síly zchátralého a vrátkého nebožtíka. "Hudba zní divoko, di-voko, divočeji, - akordy v paprscích luny se chvějí, P Amálka tanci se oddala celá, - hudba ji vášnivě opíjela. X A tančí, tančí, lhostejno s kým, - až bílé sukně se rozlétají, ° až dlouhé vrkoče ve vzduchu vlají, - v modravém přísvitu měsíčním." V této základní koncepci ustupuje postava mrtvého ševce, mistra Dratvičky, celkem do pozadí: vina na něm spá 18