něho žíti ani ho zaměstnávati básnicky, ač výraz pozbyl vší dekorativnosti a ve své prostotě zpokorněl, někdy až k čisté moudrosti nápisu náhrobního. Tak se tomu naučil Kalus od Sládka, básníka Písní smutečních, tak si varioval zálibně několik motivů podzimu, nemoci, stáří i smrti, někdy v rámci odstrojené přírody, jindy v prostředí pokoje samotářského. Resignace a něha, dobrota a moudrost, klid a mír vyznívají z poslední knihy Kalusovy, nad níž jeho jemná krásná ruka, píšící rukopisem již třaslavým, zemdlela a na konec vychladla. Byla to ruka básníkova, ruka muže spravedlivého: "Ecce, quomodo moritur iustus". Loučíce se s Josefem Kalusem, jenž od nás odchází jako básník i muž spravedlivý, pozastavme se ještě chvílečku u tohoto citátu z bible. Bylo ho kdysi - v časopise, který měl Kalus rád a který jej přivítal s nadšením - použito hlubokým znalcem lidové duše české o postavě, která, stejně jako Kalus, dokonale ztělesňovala prostou a přece básnickou moudrost našeho prostého člověka. Na nedočkavou a úzkostlivou otázku bohabojného dědečka z Rozptýlených kapitol od A. V. Šmilovského o věčnosti, odpovídá jeho zemřelý a již oslavený zpravodaj slovy, jež by i Sládek i Kalus se souhlasem proměnili v lyriku. " Tak to vypadá na věčnosti, že nepochopí ten, kdo v ní není, a kdo tam už je, toho ústa váže devatero zámků devatera přísah. Bůh jest více než spravedlivý soudce loni upřímný otec, a kdo kráčel ve spravedlnosti před jeho tváří na zemi, toho přijímá jako své dítě." V Brně v lednu 1935. Arne Nov4k.