jejich písňového umění. Sládek to také byl, kdo Josefa Kalusa pochopil,
uvítal a povzbudil nejdříve ze všech literárních znalců, když
dvaadvacetiletému frenštátskému tkalci otiskl z jara r.1B77 v Lumíru čtyři
příznačná čísla, dvě o milovaném kraji domovském, jednu o vlastní duši, podobné
"zvučnému prameni z hor", jednu o porobě hlavy a svobodě srdce I tím
byl Josef Kalus pro českou veřejnost teprve objeven.

Nejenom z vděčnosti, ale hlavně z vědomí vnitřního zpříznění
zůstával Kalus Sládkovi věren a byl jedním z těch nečetných vyznavačů, kteří
plně prožili také závěrečnou fázi Sládkovy tvorby lyrické, zavírající v sobě
knihy V zimním slunci, Za soumraku a Lethe, onu podivuhodnou trojici,
kterou se Sládek, poeta zároveň intimní i kontemplativní, legitimoval touž
měrou za básníka životní zimy, jako Hálek jest básníkem životního jara,
Vrchlický životního léta a Neruda životního podzimu. Jak se vydatně
Kalus učil od velkého elegika soumraku a většího mudrce předsmrtného
očekávání, nebylo vlastně doposud známo, neboť poslední jeho veršované
publikace se nesly ve valašském kroji a ohlasovém slohu za lidopisnou
malebnosti, nesestupujíce pod povrch a sledujíce Sládka stále jen jako
autora Starosvětských písniček a Směsky. Teprve nyní, když byla otevřenLJ
i utříděna Kalusova pozůstalost a když z ní byl výběrem sestaven posmrtný
svazeček těchto básní NA KONCI ŽIVOT A, vidíme, ke komu se vracel
pro myšlenkový podnět i pro básnický vzor bílý kmet frenštátský; v písni
i v dumě, ve gnómě i spiritualisované baladě, v hovorech se smrtí i v
modlitbách k Bohu zaznívají zde sládkovské tóny, ale instrumentované
prostším intelektem a dětinštějším srdcem.

Ještě s písní na rtech a s pohledem do pracujícího dne kráčí trochu
umdlený, ale oddaný básník k horám podle toku vod z nich proudících
a mimo zeá hřbitova ve svém rodišti se zahýbá k modravým lesům,
avšak mimoděk si uvědomuje, že proud u jeho nohou jest šumící Lethe,
že hřbitov ho vábí, aby si porozprávěl s hustým zástupem zemřelých,
že zvuk broušené kosy. zaléhající z dálky, jest výzvou věčné a neúnavné
žnečky, a že ten, jehož pláštěm jsou lesnatá úbočí modrých hor, Bůh
sám, ho volá zpět, domů, k sobě, v náručí konečného spočinutí a
odpočinutí. S básnickým pochopením stárnutí v přírodě i v osudu lidském,
s klidnou oddaností připraveného starce, s laickou zbožností křesťana bez
církevního příslušenství, kmetný zpěvák očekává, ale zpívá ještě. Dílo
přirody i milost písně, symboly práce a znamení věčnosti nepřestaly pro