tak po sousedsku, a tento že mu ani nevykal jakž
by nějakému venkovanu nebo jinému zcela mu
podřízenému člověku arci najisto byl učinil. A
k tomu ještě třeba si pomyslit, čím tenkráte
policajt byl! To nebylo ledabylo které číslo od jedné
do šesti set, to byl pan Novák, pan Šimr, pan
Kedlický a pan Weisse, kteří v střežení naší ulice
za den se vystřídali. To byl malý pan Novák ze
Slabec, který nejraděj postál si před kupeckými
krámy, k viii i slivovici; tlustý pan Simr ze
Šluknova; pak pan Kedlický z Vyšehradu, zamračený,
ale dobrosrdečný; a konečně pan Weisse z
Rožmitálu, velký, s neobyčejně dlouhými, žlutými
zuby. O každém se vědělo, odkud je. jak dlouho
ve vojště sloužil, a kolik má dětí; na každého
jsme se my "sousedskétt děti věšely; on znal
každého, muže i ženy, a matkám dovedl říci vždy,
kam že se dítě jejich zaběhlo. A když r. 1884
pan Weisse následkem požáru v Renthause
vypuklého zemřel, šla mu na pohřeb celá
Ostruhová ulice.

On ale nebyl pan Vojtíšek arci také
obyčejným žebrákem. On si ani vlastního žebráckého
zevnějšku nehleděl tak přísně, vypadal dosti čistě,
alespoň na počátku téhodne; šátek na krku byl
vždy pořádně uvázán, na kabátě byla sice někde
záplatka, ale ne jako kus přibitého plechu a také
ne z příliš různobarvé látky. Za týden prožebral
se vždy celou Malou Stranou. Měl všude přístup
a jakmile zaslechla hospodyně venku jeho měkký
hlas, nesla mu hned ochotně svůj trojník. Trojník, půl
dobráku, to bylo tenkráte dosti mnoho. Od rána

30