Ostruhové ulice přistoupil k policajtu panu
Šim
írov. i,. který opřen o Zábr. adlí pohodlně se tu slunil.
, a~Šimr to byl ten tlustý pan policajt. Tak tlustý,
~ \iedivý jt.ho frak byl pořád na puknutí a hlava
~ Qd zad u vypadala jako několik jitrnic,
vypojíetch sádlo - račte odpustit. Lesklá přílba
kývala se mu na velké hlavě při každém pohnuti,
a když se rozběhl za některým tovaryšem, který
bez ostychu a pT-oti všem zákoni'Jm přes ulici si
přešel s hořícl dýmkou v ústech, musil pan Šimr
přílbu honem vzít do hrsti. Tu jsme se pak my
děti smály a tančily po jedné noze, ale jakmile
se na nás podíval, hned zas jako by nic. Pan
Šimr byl Němec ze Šluknova; žije-li dnes ještě
- doufám v boha, že ano - sázím se, že mluví
posud zrovna tak špatně česky jako tenkrát. "Nu
a vidíte," říkal, "já se tomu naučil za rok."

Pan Vojt~šek vzal tenkrát modrou svou čepici
pod levé ram~no, a vjel pravicí hluboko do kapsy
dlouhého, šedivého svého kabátu. Při tom
pozdravil zívajícího pana Šimra sIS>VY: "Pomahej
pán bůh I" a pan Simr salutoval. Slastně pak
vylovil pan Vojtíšek skromnou svou tabatěrku z
březové kůry, vytáhl za kožené pout!co svrchní dno
z ní a podal panu Šimrovi. Pan Simr si šňupnul
a pravil: "Už jsou voni taky asi hezky starej.
Kolikpak mají 7"

"lnu/' usmíval se pan Vojtíšek, "bude tomu
věru už osmdesát let, co mne otec pro
obveselení mysle na světlo vydal."

Pozorlivý čtenář zajisté se diví, že směl
žebrák pan Vojtíšek mluvit s panem policajtem jen

29