PŘIVEDLA ŽEBRÁKA NA MIZINU.

~ci psát událost smutnou, ale hledí mně
do ní co veselá iniciálka obličej páně
Cp Vojtíškův. Obličej tak zdravě svítivý a
do červena lesklý jako nedělní pečínka,
politá čerstvým máslem. A takhle k sobotě Ř
pan Vojtíšek holil se jen v neděli - když už mu
bílé vousy po kulaté bradě zas řádně vyrazily a
jako hustá smetana se skvěly, zdál se mně být
ještě hezčí. Také vlasy jeho se mi líbily. Neměl
jich mnoho, začaly pod okrouhlou pleší na
skráních a byly už přešedly, ne vice střibrny, nýbrž
již až lehýnce zas do žluta, ale byly jako hedváb
a vlály tak hebce kolem hlavy. Pan Vojtíšek
nosil totiž čepici vždy jen v ruce a pokryl se leda,
když měl přejít prostorou sluncem příliš praženou.
Vůbec se mně pan Vojtíšek líbil velmi, jeho
modré oči zářily tak upřímně, celá jeho tvář byla
jako by kulatým, upřimným ok~m.

Pan Vojtíšek byl žebrák. Cim byl předtím,
to nevím. Ale žebrákem musil být dle toho, jak
byl po Malé Straně znám, již dlouho, a podle
svého zdraví mohl jím být ještě dlouho, vypadal
jako buk. Jak byl té doby stár, t~ asi vím.
Jednou jsem ho viděl, když vybeIJta~ se drobným
krůčkem svým po Svatojanském vrchu vzhůru do

28