kráte, když líčí. Jeho sloh jest stručný, jadrný, obsažný:
vystihuje věci v jejich podstatě a lidi v jejich základních
vlastnostech, a přece nerozpřádá příběhů ze široka,
aniž povídá o osobách více, než právě jest potřebí
k pochopení děje. Cokoliv by mohlo zdržovati
vypravování, Neruda radějí potlačí; kdekoliv by mohl
čtenáře nuditi, zkrátí Neruda popis neb výklad. Čtenář
má stále dojem, že se spisovatel s ním baví tak jako
v hovoru se vyprávěč baví s posluchačem; tak snadně
a přístupně podává Neruda svá vypravování.

Nerudovou milou zvláštností jest, že nikdy nechce
vypověděti vše, co ví. Naopak on vybírá důmyslně
a opatrně jen nejdůležitější znaky, v nichž jest
obsažena celá povaha toho onoho člověka, celé jádro
příběhu, celá trest: hovoru; v tom podobá se kreslíři,
který maje zpodobití nějakou postavu, volí jen několik
zvláště význačných, ale nezapomenutelných tahů. Šfastný
výběr Nerudův se zvláště osvědčuje, když uvádí v
povídkách rozhovory; nějaké úsloví, některý vtip stačí,
abychom se mluvícím osobám podívali až do duše. Aby
spisovateli se takový výběr charakteristických rysů
zdařil, k tomu musí míti opravdové umělecké nadání;
avšak jen ten umělec může vybírati, který předmět
líčený prozkoumal, pronikl a prožil až na dno. To
platí ve svrchované míře o Nerudovi, nad něhož
nemůže býti věcnějšího a poctivějšího
pozorovatele.Cokoliv popisuje, to zná do nejmenších podrobností,
které pravidelně unikají oku méně dbalému. Můžeme
říci, že na Malé Straně, jejímž se stal básnickým dě·
jepiscem, zná každý dlažební kámen, každý okenní
vikýř, každou kašnu; Malostraňáky prohlédl od hlavy
k patě, zapamatoval si každý jejich pohyb, každý kus

11