Vždycky uvázlo na těch portrétech cosi jedinečně individuálního, čeho se
šťastný intuitivní postřeh zmocnil v onom pohybovém okamžiku, který na
ráz odhaluje podobu i povahu a celého člověka v jediném gestu. Jak tichý
jazykovědec Jan Gebauer, obětavě přikovaný k sedadlu své studovny, nad
svými papíry soustředěně přemýšlí o zákonech získaných trpělivou indukcí;
jak neklidná postava štíhlého a vysokého právníka Leopolda Heyrovského
se láme, zatím co jeho pátravé oko jakoby při examinech pronikavě vyšetřuje
jádro otázky a spolehlivost formulace; jak populární gynaikolog Václav
Rubeška s úsměvem ironicky vlídným a s pozorností diagnostika naslouchá a již
odhaduje podstatu věci - to všecko utane v mysli trvaleji než samy rysy tváře,
stále podléhající chvilkové disposici tělesné i duševní a den za dnem
rozkládající moci stáří.

Někdy karakterisuje Max Švabinský učence tím, že je zasazuje do prostředí
jejich práce a přímo obvěňuje odbornými emblemy: starožitník Lubor
Niederle odložil lupu, kterou zkoumá porušené rukopisy a znaleckým hmatem
zasvěceného milovníka ohledává předhistorickou popelnici nebo dějezpytec
Josef Pekař u svého rozházeného psacího stolku pod stohem papírů, knih,
časopisů, náčrtků skizzuje tužkou první myšlenky. Zvyšuje to dekorativnost
jednotlivých listů, jako ji zvyšovaly ciselované sošky a šperky i emblemy
zlatnické práce v interieuru presidenta Josefa iNěmce, důvěrné rodinné památky
rozvěšené kolem Mikuláše Alše, neb úředně důkladné zařízení kanceláře
Mattušovy. Ale v celku tyto jednotlivosti, spíše jen napověděné než pečlivě
prokreslené, zůstávají podružnostmi, marginaliemi a vedlejšími atributy, kterých
si umělec i pozorovatel všímají pouze proto, že na nich důvěrným pableskem
spočinul odraz osobnosti.

* * *

Proto zůstával Maxu Švabinskému většinou lhostejný ústroj a kroj jeho
modelů. Kdežto na svých velkých komposicích figurálních, ztělesňujících v
barevných symfoniích jeho arkadický a tropický sen o ráji pudů a smyslů, se