své dílny, odkudž vycházeli lidé, světci, heroové, hledí velký sochař před sebe
se směsí klidného sebevědomí a lhostejného pohrdání, vyjádřeného ohrnutím
silných, nemluvných úst, jako vůbec spodní část obličeje prozrazuje povahu
drsnou a nerů.dnou, nad níž však svítí oči pozorovatele pozorného, klene se
mocné čelo, vymodelované bezpečnou, přesnou a skladnou inteligencí.

*

*

*

V umění, zkombinovati z kusých pomůcek výtvarných a grafických,
slovesných i dokumentárních dávno zmizelou a napolo zapomenutou tvář
mrtvých osobností, se cvičil Max Švabinský, jak víme, od mladosti. Dosáh1v ně:n
později virtuosity až hravé, sršící duchaplnými rozmary, jak dokazují jeho
skupiny básníků a umělců v Representačním domě, podřizující
podobiznářskýsvéráz záměrům dekorativním a lehké anachronismy pojetí základní
myšlence jednoty českého národního umění. Celá ta jasná vise českého luhu
bla


žených, koncepcí tak blízká Kollárově Lethe, působí dojmem capriccia,

v němž se podělili o úlohy neúnavný tvořitel postav, ~lav a karakteristik s
vyna1ézavým režisérem, jemuž není nikdy zle o barevný nápad, dekorační vtip,
překvapující kombinaci. Srovnány tyto skupiny se spřízněnými Hynaisovými
lunetami z Dvorního divadla vídeňského, na nichž si dali klasické
dostaveníčko mistři světového dramatu ze všech dob a koutů mezinárodního vývoje,
působí podobiznové fantasie Švabinského jako projevy ostřejší
vů1ekarakterisační při slabší stilisační a komposiční vloze; nesmí jich však býti úplně
zapomínáno tam, kde se mluví o cílech, které svému podobiznářství vytkl Max
Švabinský.

Mezi portréty, jimiž po hlavě N áprstkově a prvním ná~rtu Mánesa
dostoupilo kombinační umění dušezpytné karakteristiky v rukách Maxe
Švabinského svých nesporných vrcholů, náleží k sobě vždy dvojice: N eruda a
Mácha, Smetana a Palacký. Podobizny obou básníků, romantika a realisty, jsou
ovšem již podle materiálu, o který se mohly opříti, značně různorodé, jak ne-