val jenom útlé, štíhlé, křehké osobnosti, u nichž vnitřní oheň strávil mnoho
z těla, u nichž čivy přímo spotřebovaly hmotu, určenou pro svalstvo, u nichž
nevýslovně citlivá pleť přilnula přímo takřka ke kostem. Bylo to samozřejmé
u osobností, jakými mezi modely Švabinského v této době byli k smrti smutný
a v touze po Absolutnu zestárlý Julius Zeyer, chorobouia duševní osamělostí
nalomený Otakar Hostinský, do chiliastických snů zapředený a světu se
odcizivší básnický stařec Svatopluk Čech nebo i Josef Mánes, až fantomaticky
hubený hrdina svého životního přeludu, který tehdy Maxe Švabinského
zaměstnával po prvé. Ale tutéž snahu odhmotňující spiritualisace projevoval Max
Švabinský tenkráte též na lidech protilehlého tělesného typu, nadaných
význačnou hmotností kostry neb svalstva, kteří se nad realitami života opravdu
nevznášeli lehce a vzdušně. Tělesná tíže jest odňata dokonale vyvinutému
atlétovi mohutných plecí, architektu Janu Kotěrovi, který na mladistvém
portrétu Švabinského z r. I900 okazuje jen svou krásnou hlavu s čelem
konstruktivního myslitele a s očima snílka. Stejně sochař Stanislav Sucharda, který se
i na obraze rozkročil jako statný horák, překonává u Švabinského zajímavou
myslivostí těžkopádnost hmotnou mnohem vítězněji než v životě a na svých
plastikách. I není náhodou, proč si kreslíř vybral z celé postavy velké české
herečky Hany Kvapilové pouze její hlavu, přemodelovanou tvořivým napě.,.
tím i mimickou prací tak, že divák úplně zapomínal měšťanské otylosti tváře
poněkud všední: zde z hebkého sfumata kresby mocně sugestivní upoutávají
nás jenom oči, sklopené pod vlnou citu a krásně zkrojen'á ústa, aby propustila
měkkou hlasovou melodii, která přesvědčuje a jímá zároveň: "dívejte se,
kudy kráčela ... "

N a dvou podobiznách především vyvrcholilo Švabinského spiritualistické
a spiritualisující umění tohoto karakteru: na portrétu Gollově z r. 1899 a na
portrétu Šaldově z r. 1906. Velký dějepisec, v jehož líci blížící se stáří jenom
zjemnilo přirozený a zároveň kultivovaný půvab přízvuku až ženského, mlčí
tu ve své lenošce, odsunuté od psacího stolku, jakoby soustřeqěně naslouchal