Individuální zjev osobnosti, na němž mu jediné záleží, osamocuje víc a
více a vynímá postupně z prostředí, v němž zobrazený jednotlivec žije a jest
kreslen. Toto životní okolí se Maxu Švabinskému jeví čímsi podružným proti
tomu, co jest ve zjevu portretovaného nejosobnější. Dobře ví, ,že tak zvaná
podobnost mezi modelem a portrétem jest konečnou výslednicí složek
mnohých a různých: dofysiognomie, určované namnoze povoláním a zvyklostmi,
jest povaha si~e vtištěna, avšak neprojevuje se vždycky stejně, nýbrž za
určitého postoje a výrazu tváře, kdy pohyb takřka modeluje a zároveň odhaluje
člověka. Proto umělci nestačí, aby studoval na svých modelech jenom jejich
postavu a líce, aby se seznámil s jejich životem, činností a zálibami, aby je
sledoval v klidu, v pohybu, při řeči a při chůzi; ovšem, nic z toho ze všeho
nezanedbává. Ale především musí vyčíhati onen plodný okamžik bezděčného
postoje a přesvědčivého pohybu, kdy jest osobnost nejvíce sama sebou, kdy
se v skladném soustředění cele podává a takřka zrazuje světu, kdy v gestu a
v mimice, v úsměvu neb v zachmuření odhaluje spontánně, nevědouc ani
o tom, záhadu a zároveň kouzlo své jedinečnosti. Malíř na tento plodný
okamžik číhá a vábí jej k sobě jako lovec, připravuje a chystá jej skoro metodou
vědeckého exprerimentátora a na konec se mu ho dostane jako pravé milosti.
Max Švabinský skoro nikdy nepropásl této požehnané chvíle, která jakoby
bleskem osvětluje jednotu života duševního a zjevu zevnějšího.

Proto jeho podobizny jsou něco více než pouhé úžasně věrné a
spolehlivé snímky tváří a postav. Jsou to karakteristiky povah a duší, interpretace
osudů zachycených zevními podobami, soudy o vůdčích lidech a statečná
přiznání k nim. A protože Max Švabinský skoro programně zpodoboval
typické, tvůrčí a vůdčí osobnosti našeho národního života, jest jeho dílo
zároveň dušezpytným dějepisem české kultury za poslední lidský věk. V tom
záleží nadosobní a národní význam podobiznářského tvoření Maxe
Švabinského.

*

*

*

17