cenění velkých zjevů, poznal Max Švabinský, kde jsou naše kulturní
paladia a postavil celé své umění syntese a karakteristiky do jejich
nobilisujících služeb.

* * *

Z podobiznových děl, které by bylo lze nazvati uměleckou průpravou
Maxe Švabinského, pojal do velkého souboru vyzrálý mistr ještě jednu
hlavu, "největšího českého demokrata, Vojtu Náprstka". Není tvořena podle
živého modelu, který tehdy již nežil; jest konstruována a kombinována podle
fotografií jako početný podobiznový doprovod Švabinského v Památníku
vydaném Českou Akademií k panovnickému jubileu. Jsou mezi nimi
fysiognomie, které dávno vymizely z paměti a o nichž zůstaly nedostatečné
obrazové dokumenty. S nimi se střídají tváře, o něž se výtvarné umění před
tím několikráte pokusilo a které proto trvale žijí v představách potomstva.
Kmitne se tu i několik hlav, zvláště 'básnických a výtvarnických, jež jenom
předčasný skon vyřadil z družiny předchůdců a učitelů generace Maxe
Švabinského. Opíraje se o kusé a nedokonalé pomůcky, které zkoumal a třídil
s kritickým důmyslem historika, pracuje namnoze v cizině, jež ho však
okřidlovala touhou po duševním bohatství domova, doplňuje zkušenost oka
poznáním intuitivním a návodem sympatie srdce, domýšlel, rekonstruoval,
slohově jednotil Max Švabinský tyto podobizny předáků vědeckého a
uměleckého života u nás od r. 1848. Nezdařily se mu stejně, a mnohou z nich
zavrhuje dnes sám jako pouhou parafrázi předloh, kdežto jiné působí doposud
silou skladné a výrazné karakteristiky, zatlačivše úplně starší podobiznovou
tradici o zpodobených osobách. Ani kdyby nebyl tento úkol, zevně vnucený
mladému umělci, tolik obohatil jeho fysiognomickou zkušenost, kdyby ho
nebyl přinutil vmýšleti se do tolika tváří a povah, nesmělo by ho býti
zapomenu to: zde se po prvé počal zabývati velkými osobnostmi, k nimž se pak
opětovně vtacel, až se na konec dobyl jejich typické a monumentální
podoby, Palackým, Smetanou, Mánesem, Nerudou.