konale komponovaný, má monumentálnost, která naprosto nezáleží v
atributech, nýbrž v celkovém pojetí postavy, rozsvícené pravdou ruky,
důrazem hlavy.

O nemnoho starší kresba Jar. Vrchlického obešla se úplně bez
interieurového zasazení a vůbec bez jakýchkoliv prvků dekorativních - jenom duše
básníkova mluví k nám z nonchalatně sedící postavy muže, který opravdu
nechal svět jít kolem. Jakási lehounká síť lhostejnosti zdá se býti přehozena
přes tuto nesličnou hlavu řídkých vlasů a hustého svislého vousu, jejíž
mozková partie jest nápadně vyvinuta a jejíž spodní část skoro odpuzuje
smyslovou hrubostí; podobou i výrazem je to opravdu cizinec ve svém národě a
okolí. Ale jaké to oči táží se a vábí na této podobizně Švabinského pod
čelem výrazně vyklenutýmI Vpíjejí se do zevního světa a zároveň prozrazují
hluboký slTIutek nitra; kladou životu otázky a přece jsou jakoby umdleny
marností poznávání; jiskří myšlenkami, které se mění v melodii a při tom mají
záhadnost živlů. Je to bolestný básník "Oken v bouři" a "Písní poutníka",
k němuž se zde sourodý mistr kreslíř přihlásil, zváben tehdejší jeho nyvou
výzvou: "za trochu lásky šel bych světa kraj I"

Nebylo dobře porozuměno této Švabinského lásce k Vrchlickému,
která opravdu nebyla přechodným rozmarem mladosti, již proto ne, že se
později mistr "Rajské sonaty" na dlouhý čas blaženě. usadil ve smyslné otčině
básníka "Čarovné zahrady", kde slaví člověk i příroda věčnou svatbu
'požitku a rozkoše. Pro alegorickou vignetu, kterou Švabinský k podobizně
básníkově připojila na níž ve výmluvné zkratce zachytil marný boj pygmaeů
proti vznešenému paladiu, byl viněn, že chce snižovati snahy české literární
revoluce, právě dozněvší. Ale jemu nešlo o trpaslíky, kteří se tváří titany,
nýbrž jen o velké kulturní paladium, pro něž jeho vlastní vrstevníci neměli
dosti pochopení. Byla to ovšem pouhá. episoda, která Maxi Švabinskému
byla stejně ke cti jako obdobné obranné kroky Jar. Hilbertovi a Vikt.
Dykovi. Ale bylo to ještě více: dlouho před dobou, uzrálou pro historické do-