dostivých vžívati a vciťovati se do nových a nových lidí. I není divu., že se
nejlepší a nejtypičtější z těchto analytiků a zohr.azovate1ů osobnosti v poslední
instanci, stejně jako básníci, odevzdali intuici, aby svým náhlým bleskem
osvítila jejich pochybnosti. Nespoléhali jenom na její milost, která sebe
usilovněji vzbuzována, se vždycky nedostavuje; ale dovolávali se jí tehdy, když
vyčerpali prostředky diskursivního poznání dějezpytného a dušezkumného a
když důvtipně jeho výsledky zkombinovali. Teprve potom vyčkali plodný
okamžik, v němž se s osobou, která je znepokojovala, integrálně sžili, takže
pro ně neměla již tajemství.

Odtud ono silné fluidum, které se kouzelným oparem jedinečné
pravdivosti stře kolem karakteristik a podobizen z dílen tří velkých mistrů portrétu,
vyšedších za různých podmínek svého oboru ze společné jednoty této
generace: dějepisce Josefa Pekaře, kritika F .X. Šaldy a malíře Maxe Švabinského.

*

*

*

Nejstarší dvě podobizny Maxe Švabinského, které sám staví uvědoměle
chro'nologicky v čelo své rozsáhlé portretové obrazárny, jsou dílem
třiadvacetiletého žáka Pirnerova; je to poprsí Jaroslava Vrchlického a skoro celá
sedící postava Josefa Hlávky
.
Snad rozhodla pouhá náhoda o tom, že právě mladý, dotud skoro
neznámý umělec, projevivší na škole nevšední vlohu kreslířskou., byl pozván, aby
zpodobil dva význačné představitele oficiálního vzdělanstva českého,
slavného básníka, jejž vláda jmenovala nedávno profesorem literatur na
universitě, a státem vyznamenávaného stavitele, který byl zároveň předsedou České
Akademie. Nenazveme však náhodou, že mladistvý Moravan pronikl hned:~
svými prvními pracemi do té míry nejen k podobě, ale i k povahovému
svérázu obou zobrazovaných osobností, od sebe tak různých. Umělecké
pokolení, k němuž náležel, nevyrůstalo v porozumění svým otcům a předchů~cům;
naopak stavělo se k nim za veliké současné revoluce duchů odmítavě, ne-li

12