končiti ani pomocný historický materiál proměniti
všude v plný proud skutečné epiky románové:
nenapsáno zůstalo několik kapitol z francouzských
novověkých dějin z období Napoleona II. na konci prvního
oddílu, který měl uzavírati Sarochovy zkušenosti a
poznatky pařížské, a nejeden z historických odstavců
uvázl ve stavu náčrtů nepodřízených zákonům
organismu básnického - právě zde nejbolestněji
pohřešujeme poslední pilník autora velmi autokritického.

Za to nás vydatně odškodňují partie, v nichž se
Dykovu syntetickému umu poštěstilo shrnouti celou
náplň dobovou a kulturní do postavy neb situace někdy
svobodně vytvořené silou básnické imaginace a jindy
1ůmyslně vzkříšené intensivním darem interpretačním;
v tom se může s Dykem ze soudobých a sourodých
romanopisců měřiti leda Maurice Barres, jejž Děs z
p ráz dna nejednou připomíná stejně celkovou
politickou koncepcí jako dnem psychologickým. Mají-li
mistrovsky zestylisované výjevy jako pohřeb Balzacův
neb návštěva mladých manželů Sarochových v Heinově
žíněnkové hrobce více méně hodnotu ornamentální,
zasahují typisující figury obou mladoněmeckých
protinožců, "tyranobijce" Blumenthala a Velkoněmce
Honiga pronikavěji do osnovy dějové; ještě pevněji tam
dovedl umístiti Viktor Dyk několik postav z českého
politického života, Řehoře Kubáta, dra. Stěhuli a
nakonec trojlístek pokrokářských studentů, kteří stejně
jako jejich protiklad, realista Sušický, zřejmě ukazují
k pokračování politického děje i za hrob Václava
Sarocha, kdy se snad se svými mladičkými druhy Emil
Saroch, podle slibu daného dědu, vychystá k zápasu
s drakem. Ale právě zde se melancholickou "jízdou na
Kytberu" končí nejenom román Děd a V á cla v a

295