vějící ho do tragické konfigurace k babičce EUJce,
k tetě Teréze a k strýci Theodárovl~ neposunuly se
valně vůči původnímu plánu, ale právě tu osvědčil básník,
jedinečně schopný postihnouti lacrimae rerum, svůj
dar dušezkumný, své umění pregnantní zkratky, svou
cudnou a bolestnou delikatesu zpovědníka duší: výjev
mezi starou paní Sarochovou a její budoucí snachou
Emilkou Heroutovou, líbánky Václava Sarocha v
Paříži, výlet k Svaté Barboře a setkání s farářem
Havleno u, náleží bez sporu k básnickým vrcholům prósy
Dykovy.

Nebyl to pouze básník tvůrčí imaginace a
psychologického bystrozraku, jemuž připadl vydatný úkol při
rozvádění a prohlubování náčrtů o osudech V á c1a va
Sarocha; jmenovitě tam, kde Jlo o jejich historické
pozadí, byl účasten také sběratel dějinných dokumentů
a syntetický jejich upravovatel, jenž pfihlíží
především k typickému a ostře pociťuje to, co shledává
dobově nejvýznačnějším. Shledal z historické literatury
i z krásného písemnictví mnoho karakteristických
detailů i detailních karakteristik pro pražskou revoluci
roku 1848, pro mladoněmecké období v Říši, pro
občanské království, druhou republiku i vládu Napoleona
II., ve Francii a zvláště pro tento úsek francouzských
dějin vytěžil nemálo ze svých dlouholetých,
oblíbených studii osudu i děl Victora Huga. Ne jinak než
v článcích, pojatých většinou do dvou svazků V z p
0mí n e k a k o m e n t á ř ů, snažil se shrnouti v
kritickém přehledu a s říznými poznámkami pozorovatele
časově vzdáleného, nikoliv však nezaujatého, logiku
i omyly české politiky i aktivity od obnovené
konstituce až do punktací; tragika Riegrova ho při tom
zajímala především. Nepodařilo se mu ani tuto práci
do
294