ti/. V té formě pravím výslovně; neboť otiskl jsem
později ještě několik skizz k tomuto románu. Zde jest
ještě záhadnější psychologický případ. Neodcizil jsem
se dílu zcela; ba ještě po létech působila jeho látka na
mne neodolatelnou sugestivností. Z mé mysli Děs
pf e d p ráz dne m nezmizel. Ale technické
provedení díla stalo se mi prostou nemožností. Proč?
Nedovedu to říci. Dnes ještě mi připadá, že by bylo možno
jednou k dílu Se vrátiti; ale věci změnily se mezitím
a připustím-li, že by bylo možno dopsati román, jehož
torso jest tu tak značnou řadu let, nenapíši román
nikdy tak, jak bych byl napsal jej tehdy."

Tato konfese, tak cenná a tak dokumentární,
nepovidá patrně pravdu celou. Neběželo zajisté jenom o
básníkův odklon od dosavadního slohového a technického
řešení psychologického úkolu čili o literární formu
Děsu před prázdnem. Viktor Dyk. pociťoval
zprvu. neuvědoměle, čím dále však určitěji, že k
ústředni, osudné otázce děsu před prázdnem jest možno, ano,
nutno postaviti se jinak, ne·ž činívalo podmračné mládí
jeho vlastní i Emila Sarocha, že tento horror vacui,
jemuž sám kdysi trpně propadával s odevzdanosti
pouhého fatalisty, dlužno překonávati činem a činností,
nadosobní službou vyššímu poslání a obecnému celku,
rytířstvím quand meme, které přestává býti rytířstvím
donquijotovským a že tento horror neni pouhou
individuální úzkostí osamělého jednotlivce, nýbrž
hromadnou starostí národa, který jeho prostřednictvím
prožívá nejistotu svého by ti či nebytí, úspěšnost či marnost
svého životního zápasu, svou osudovou otázku, "ne
pouze být či nebýt, ale být plně, či jen napolo". Nabývaje
takto nových a širších perspektiv k svému ústlednimu
problému, neměl Viktor Dyk před očima již jen Emila

290