cích, jak marně hleďají lidské bytosti trvalejší formu milostného a manželského soužití, aby si na konec uvě. domily trpce svou neodčinitelnou osamělost. Z nich jest také Emil ~aroch, který se s úžasem dvakráte probouzí do nového dne vedle mladé, žáďoucí ženy, jíž se nedotkl; který mimoděk zachraňuje zoufalý manžel· ský pár před děsem z prázdna, jakému se sám nedovede ubrániti; který odmítá ženinu ruku, nabídnutou k záchraně; který nasazuje život za muže ztroskotavšího jeho manželství a v soumraku svých planých dnů ujímá se synka svého lhostejného druha mládí, když byl s hořkostí poznal, že jeho vlastní syn ho vůbec nepotřebuje. V době, kdy ViktorDyk sám, tváří v tvář světovým převratům i národně politickým úkolům z nich plynoucím, pociťuje jakožto mravní povinnost rozvinouti co největ!í míru aktivity a kdy v Pří b ě z í ch K o z u I i n o va staví pero romanopiscovo, podobně jako v dobách Akt Čertova kopyta, do služeb politické kritiky, satiry a propagandy, obnovuje ve svém Emilu ~arochovi nihilistický typ ze soumraku věku, trpného člověka bez vůle a tvůrčí potřeby, v němž i básnická jiskérka předčasně a bez sebeobranného odporu hasne a jenž nedopouští, aby veřejné události a zájmy vnikly do jeho samotářské věže ze slonové kosti, zasvěcené však nikoliv uměleckému rozkošnictví, nýbrž životnímu nihilismu. Viktor Dyk opouští na dlouho dílo zpola hotové, a Děs pře d p ráz dnem na čas mizí z básníkova pracovního zájmu. Sotva jenom proto, že jiné slovesné úkoly plně zaměstnávaly spisovatele. V literární zpovědi Z m i z e I á li t e r a tur a vyznává o tom: "Dílo bylo už zpola hotovo, když jsem náhle odložil pero, opustil látku, abych se v té formě nikdy už k ní nevrá 19 Dě, z pr,izdna 289