těžké a osudné choroby, která brzy po vydání tohoto dUa
Nerudu přepadla. Změnila nadobro jeho způsob života;
z duchaplného společníka učinila mrzutého samotáře;
literárního organisátora odvedla od veřejného ruchu;
zmařila činnost zpravodajskou a ztrpčila i povolání
žurnalistické. Než, pro duchy opravdu veliké bývá i utrpení
inspiraci a hlavně prohloubením - to se mělo nyní osvědčiti
také na Nerudovi. Teprve v této době nabyla jeho epika
klasické prostoty ft věčné lidskosti, teprve ted vytryskl
plný proud jeho lyriky důvěrné, teprve ted se vlastenecký
verš Nerudův povznesl k výši tragické.

Těžce nemocní lidé rádi bloudívají myšlenkami v době
dětství a utíkají se ve vzpomínce do ochranného náručí
mateřského; náboženské představy dětinské se jim zdají
úlevou a osvěžením; oprošťujíce se tváří v tvář smrtí
nalézají nový vztah ke svým rodovým a plemenným
kořenům. Z takových podmínek vznikala Nerudova poslední
kniha epická "Ballady a romance" (1883), jejíž
prostonárodní erbenovský sloh potvrzuje, že u Nerudy se dokonal
obrat k lidové tradici, napověděný leckde již v knihách
veršů a hájený nejednou úvahou teoretickou. Jako
Čelakovský neb Erben, podává také Neruda ohlasy a to podle
látek i podle slohu; rysy převzaté z prostonárodního
podání seskupuje, násobí, prohlubuje; skoro dětský
primitivism lidového výrazu dovede zachovati s jemným taktem
až do dlisledků. Z výpravné písně lidově tradiční, jak ji
uchovaly sbirky Erbenovy a Sušilovy, nepřevzal
uvědomělý umělec jenom spád dějově dl'8malický, ale i živel
zdobně popisný a ten sám vypracoval leckde se zálibností,
ano s virtuositou: tímto spojením živlu epicky kresebného
a lyricky arabeslwvého připominá Neruda místy Manesa,
kdežto hlu boká a čistá citovost teple proudicí všemi látkami
uvádi na mysl geniálně samostatný způsob, kterým se
Smetana zmocnil motivů hudební tradice národní; takto tři
sourodí duchové,kteřisi v životěi ve tvorbě navzájem
roz
21