kosmopolitické, sdružené kolem ča.sopisu "Lumíra", který
r. 1872 Neruda sám zakládal. Zvláště z básnické knihovny
"Poetické besedy", v niž od r. 1883 shromažďoval všecky
význačnějšÍ poety, byl patrný Nerudův důraz na domácí
látky i formový svéráz vedle sklonu objektivistického,
cenícího epiku výše než lyriku. Toť doba Nerudovy
zralosti, jevící se stejně v oboru výpravné prósy jako poesie;
ale naopak Neruda žurnalista zřetelně umdléval. Když se
postupně kolem r. 1880 zřekl úkolů kriticky
zpravodajských a omezil jenom na besídky pod čarou označované
oblíbeným stejnoramenným trojúhelníkem, oním
"známým třírohým kloboukem, pod nímž čtenář nenalézal síce
nikdy cop, ale za to kudrlinek vtipných a žertovných
hojnost" přestal čtenáře vychovávat a prostě jej bavil, druhdy
dosti nuceně, nudě se sám pří násilné robotě
feuiHetonistově.

Na rozkvět i vyzrání Nerudova povídkového umění
v létech sedmdesátých působily stejnou měrou životní
zkušenosti v cizině jako pronikavé studium skutečnosti
domácí; z cest si přinášel rozsáhlou znalost duševních
typů, mravů, fysiognomií; v pražském domově se učil
podrobnému a pečlivému pozorování malebných postava
postaviček hlavně těch, v nichž dožívala starodávná,
maloměstská Praha ueb kterými hlásila se sociální bída
rostoucí metropole. Jako povídkář dbal Neruda především
povaholuesby a zpravidla se na ni obmezoval; při vší
lásce k životní pravdě a při veškerém postřehu v pravdě
realistickém, zůstával mistrem genrové drobnokresby,
kterému stačí ojedinělý'; případ bez souvislosti se
společenským celkem a jehož nevábí mravoUčná celistvost.
Značný pokrok proti starším arabeskám jeví se ve
výpravném soustředění, v rychlém spádu, v mluvě životné,
názorné a úsečné; není sporu, že se tu učil povídkář
vydatně od žurnalisty. Co dodává Nerudovým povídkovým
obrázkům jedinečného plivabu, toť jejich jasný a svěži

]"

.1,.)