který po dvacet let málem denně sedával v "Prozatímnim
divadle", posuzoval nejen novinky, ale i reprisy, nejen
dramatiky, ale i herce, režiséry, dramaturgy, řešil časové
otátky ležící na rozhraní jeviště a literatury, Neruda byl
mnohem více než spolehlivý kronikář a mlž shovívavý
soudce. Čteme-li jeMě dnes pět svazků, kam zahrnuta
všecka úroda této klopotné práce referentské, ochotně
přizpůsobující volná stanovíska estetická potřebám
časovým, stojí před námi jednak moudrý vychovatel
vkusu obecenstva málo vzdělaného, jednak neunavný
průkopník Národního divadla, do jehož zlatých síní
však tragickým nedorozuměním Jan Neruda
vůbec_nevkročil.

Pojednávaje o hereckých výkonech proslovil důrazný
požadavek českosli v umění českém; ten byl mu
východiskem v památném boji za Bt::dNcha Smetanu; ten se
osvědčil jako &polchlí vé vodítko při rozborech děl
výtvarných a pH oceilování národních hodnot J. Manesa a V.
Levého i k němu se dopl'acoval i v krítice literární, když
postupným vývojem překonal proti vlastenecké
světooběanstvl a mezinárodní humanismus svých revolučních
začátků. Nerudova všecka literárni kritika, af vycházela
v denních listech, nebo v revuích "Obrazy života" a
později "Osvětě", má ráz příležitostný, nesoustavný a
novinái'ský a tím se podstatně liši od soudobé, filosoficky
založené kritiky pevného základu teoretíc.:kého a jednotných
hledisek. Má však před ni nejednu přednost, hlavně dar
vmýšleti se do básnického dila a umělecké individuality,
přímou zkušenost tvůrči a pak výchovnou a povzbudivou
laskavost shovívavou i při odsudku. V osmdeiiiátých létech
soustředil se Nerudův zájem především k literatuře osobitě
národní, v niž obecná lidskost má pů vodní kmenovou indi·
vidualitou podminěný tvar a svéráznou odlišnost od evrop·
ského průměru; to bylo nejenom výslovné odvolání mla·
distvých vlastních zásad, ale i výstraha mladší skupině

17