cího Nerudova jinošství, znamená jejich definitivní útvar
r. 1873 životní úhrn dosažené mužnosti básníkovy.
Neruda, vznětlivý eroticky v okruhu citovém i smyslovém
a potřebující právě pro svou strohou mužnost inspirace
ženiny, dal se po Anně Holinové, jež odcizi vši se mu vnitřně,
nepřestávala naĎ přece mysliti, několikráte upoutati
ženami typu vyššího i nižšího, ale zpravidla nepřisuzoval
těmto krátkým vztahům závaznosti; jenom dva z nich
se mu staly skutečným životním osudem. Karolina Světlá,
kterou poznal jako zralou ženu a rozkvetlou umělkyni,
dovedla ve smyslně vášnivém muži odhadnouti citově a
mravně bohatou bytost a v trýznivém sebezapření
obětovala žádoucí štěstí plného milování, aby v
osmadvacetiletém Nerudovi uvolnila ony étické síly, jejichž rozvoj
vnesl pak i do jeho umělecké tvorby kázeĎ a řád. Po
dvou letech přistoupilo v krásné Teréze Macháčkové
k němu svěží dívčí mládí se všemi sliby citového opojení
a životního štěstí, ale předčasná smrt její přidala jenom
trochu bolesti k oné elegii, kterou si odnesl Neruda z
rozchodu s K. Světlou a která občas diskretně, ale temně
zaznívá z jeho důvěrné lyriky. Rozloučiv se navždy se
slunnými sny o ženě, rodině a dítěti, uzavřev se po
matčině smrti do neútulné samoty mládenecké, nestal se
přece drsným mrzoutem: byl osvědčeným mistrem v
přátelství, rád se dával v náhlém rozmaru léta rozohniti
ženským vděkem, zůstával věrným ochráncem a rádcem
mládeže.-

Od mladých let poznával s vášnivou chuti svět a lidi a
na svých rozsáhlých cestách si právě osvojil ono
svobodné evropanství, kterým programně jako jinošský
bouřlivák dráždil vlastenecké zpátečníky a pro jehož šťastnou
praksi označila jej mladší světoobčanská generace jako
mistra, který boural u nás v literatuře čínskou zeď. První
jeho větší, takřka symbolická cesta jeho náležela r. 1861
západní Evropě a její zbožĎované metropoli Paříži; r.1870

15