denního tisku, a když v Praze rychle vzniklo několik
orgánů demokratické a liberální politiky, stanul Jan
Neruda stejně jako Vít. Hálek mezi deníkáři, snaže se po
Havlíčkoví uvésti do Čech onu žurnalistickou opravdovost
prodšenou mravním zanícením, které se naučil od svého
mladoněmeckého mistra Ludvíka Boerna a spolu ono
slohové umění, jímž jej oslňoval Boernův vrstevník a
protinožec Jindřich Heine. Působení v Krásově" Čase" a ve
Finkově "Hlase" vi. 1860-1865 bylo průpravou čtvrtstoletó
činnosti v "Národních listech", kterou dovedla přervati
teprve Nerudova smrt. Úplný souhlas s politickými,
společenskými zásadami strany mladočeské mužná láska k
jejím vůdcům, zvláště k statečnému Karlu Sladkovskému,
ohnivý odpor k vídeňským i pražským protivníkům
svobodomyslného demokratismu mezi ústaváckou i
státoprávní šlechtou a jejími občanskými spolupracovníky a
mezi ultramontanním duchovenstvem - toto vše spinalo
Jana Nerudu trvale s Grégrovými "Národními listy".

V nich Jan Neruda založil a vytvořil český novinářský
feuilleton se stejným uměním a štěstím jak,Q v období
revolučním a reakčním Karel Havlíček založil a vytvořil
český novinářský článek: u obou mistrů našeho
žurnalismu byl literárně výrazný projev osobnosti zároveň
národně výchovnou missí ve službách lidové osvěty. Rámec
Nerudova feuilletonu byl od začátku značně široký,
náleželof do něho zpravodajství literární, divadelní a
výtvarné, místní kronika pražská i vtipný doprovod událostí
politických, satira i polemika; jako zvláštní obor pěstoval
Neruda se zálibou kulturně-mravoUčnou mosaiku a
feuilleton cestopisný. Jakoby sám věděl, že jeho besídky
závisí slohově na mnoze na vzorech vídeňských, berlínských
a pařížských, hledal protiváhu ve studiu všeho, co sám
pokládal za výkvět národního svérázu: zabíral se stále
opravdověji do lidových tradicí českých, v nichž
odhaloval pravou tvář zdravého humoru domácího; sledoval

13