Deset let trvalo, než Neruda odevzdal své druhé dílo
básnické, které vyrostlo v jádře během pěti roků po
"Hřbitovním kvítí", za to jsou "Knihy veršů" (1867) úhrnem
tak bohatým, že možno je prohlásiti za žeň celé mladosti
poetovy. Rozdělení na tři části, knihu výpravnou, lyrickou
a časově příležitou, svědčí o representačním poslání, které
Neruda svému dOu přisoudil; v každém oddílu ukazuje se
- pří všech tvrdostech verše a násilnostech rýmu - mistr,
razící nové dráhy a přece hledající souvislost se starší
tradicí, v patrném rozdílu od "Hřbitovního kvíti", z něhož
sem v přísné autokritice přešel nevelký výbor. Epik, který
vyšel z veršované povídky byronské a učil se též na
Hugově "Legendě věků", na konec si osvojil hutný úsečný
a názorný sloh Erbenův, ale místy použil ho k tomu, že
jím v dřevorytovém soustředění účinně zpracoval moderní
náměty sociální do ballad docela originálních. Lyrik
nezapřel sice misty ještě školu Heinovu, ale mnohem více
přijal od poesie prostonárodní, která mu občas již zde
sdělila svou teplou melodičnost, působící tím silněji, ježto
básník dříve po výtce ref1ektivní nyní podivuhodně
zcitověl, ať zpívá z plnosti naivního srdce o lásce k matičce,
ať se zpovídá ze složitého a trpkého poměru k otci, nebo
ať v těžké a vyčítavé erotice účtuje se svou Annou. Úplným
překvapením byl náladový malíř přírody, opojený
jednotou krajiny a duše, v budoucnosti nebezpečný sok
osobního přítele a povahového protichůdce Vítězslava
Hálka, který prozatfm lacinými a obecnými úspěchy úplně
zastiňoval Nerudu. Konečně básník časový souvisící všemi
vlákny s politickou přítomností, spojoval tradici
obrozenskou s novými tužbami českými i slovanskými, a emfasi,
plynoucí z demokratického a svobodomyslného opojení
dobou s bystrým kritickým smyslem pro vady a omyly
českého prostředí.

O sedm let později než Neruda básník odevzdal v
literatuře svou visitku Neruda povídkář. Nenazval jí nadarmo

11