ných nadějí na trvalé spojení se zaslibenou nevěstou,
sličnou a hrdou Annou Holinovou, kterou dlouho miloval
podivnou, trýznivou a temnou láskou. Jan Neruda, který
od mladosti podřizoval osobní prospěch vyšším cílům a
důvěrné štěstí obecnému poslání, nemohl pochybovati,
jak se rozhodnout: r. 1858, do nehož spadá zorganisování
generace "Májové", věděl již, že jeho osud se nedohraje
za katedrou profesorskou, nýbrž u psacího stolku
spisovatelova a v redakci novinové.

Neuhnul s dráhy, ani když poznal, že bude postlána
spíše trním než květy; první díla Nerudova, lyrická,
výpravná i dramatická, neměla úspěchu, nemíní-li se jím
snad pohoršení krátkozraké kritiky a úzkoprsých,
nečetných čtenářů. Malý lyrický svazeček "Hřbitovní kvítí"
(1857), složený z drohných básniček bez melodie a
koloritu, vznikl mezi smrtí přítele z mládí a starého otce,
dvou hrdých a drsných proletám, a tak smrt a bída stály
jako nevlídné sudičky u kolébky této prvotiny,
inspirované zkumným a posměšným rozumem, který stále
přehlušuje mimovolné projevy pobouřené citlivosti. Smrt,
o níž se uvažuje spíše suše než vzletně, svlečena jest ze
vší romantiky; bída, která se sleduje v různých
útvarech, pojímá se v duchu kárné a vzdorné sociální kritiky;
láska, jež se k nim v úskočném rozmaru přidružuje,
vyznává se zde ze své agonie, ze svého rozkladu, ze své
marnosti. Toto vše bylo příliš osobité a příliš odlišné od
básnické tradice domácí, takže zlovolní odpůrci měli na
snadě výtku, že Neruda napodobí cizí lyriky, zvláště
vykřičeného posměváčka Heina, k němuž se otevřeně hlásil ;
nebylo opravdu snadno v Nerudově prvotině odhadnouti,
kolik se v ní skrývá obsabové i výrazové českosti, od
socíálně pravdivých obrázků zbarvení čistě pražského po
ironické popěvky vyškolené na kadenci lidové písně, ('~
hlubokého soucitu po svobodný rozmar mladého sta
tecného srdce.

10