7

jeho .úsečnému, plnému plastickému výrazu,. který stup.
ňoval ještě hutnou jadrnost mluvy lidové. Balladistou
z Erbenovy školy prokázal se Neruda hned v •• Knize
veršů výpravných" velké své třídílné sbírky z r. 1867.
Není tu ovšem zcela ještě věren českému svému
učiteli, nýbrž pokouši se také o epiku v slohu
tehdejšího největšího básníka francouzského, Victora Huga,
a podává ve volném výběru látek i myšlenek výpravné
úryvky z cizich dějin i pověstí, aniž v nich dochází
zvláštního svérázu. Naopak, nejlepši ballady z uKnih
veršů", na př. "Mrtvá nevěsta", " Matka ", "O třech
kolech", prozrazují každým veršem Erbenova
následovnika. Neutají se však podstatný rozdíl: Erben byl bá.
sníkem doby romantické, Neruda jest synem střízlivého,
realistického věku. Látky souvisící s lidovým
bájeslovim' jsou vzácností u Nerudy; tajemné, nadpřirozené
vztahy nahraženy jsou většinou motivy čistě lidskými;
příroda málokde zasahá do osudu lidského, a městský
básník nevěnuje jí valné pozornosti; na venkov a jeho
lid neline se záhadná záře báchorková, nýbrž jasné
světlo denní. Tyto rysy, které ovšem v několika bal·
ladách musily ustoupiti starši vžilé tradici, jsou ještě
stupňovány ve zvláštní skupině výpravných skladeb,
jimiž se dostal Neruda nad Erbena, v t. zv. balladách
sociál nich, jako "Slaměný vínek", "Skočme, hochu" ,
" Před fortnou Milosrdných" a "Poslední ballada z roku
dva tisíce a ještě několik". V nich užívá Neruda úsečné
a lidové rázovité formy erbenovské ballady s její
výraznou psychologií, s jeji ostrou charakteristikou, s
jejím až dramatickým dialogem k tomu, aby nakreslil
prudce jímavý obraz ze společnosti bídy: sociální sku·