p o Z NÁM K A.

Praha barokní není mně jen problémem odborného poznání
výtvarně dějepisného, nýbrž spíše naléhavou kapitolou z kulturní
psychologie; pokouším se proto dlouhá leta proniknouti k její
podstatě studíem výtvarných forem í chápáním duchovních hod6
not století XVII. a XVIII. V tomto essayi podávám výsledky svého
úsilí způsobem syntetickým a ve výraze pokud možno
nejzhuštěnějším; v některých kapitolách použil jsem odstavců ze svého
slovesného průvodu napsaného.f. 1911 k albu 25 původních
leptů T. F. Šimonových ,.Praha« (Stencův grafický kabinet, Praha
1911), z něhož výběr byl vydán ve francouzském překladě H.
Jelínkově s názvem ,.La beauté de Prague« r. 1914, v jádře však
jest můj essay prací zcela novou. S vděčnou vnímavostí sledoval
jsem ovšem nová badání o baroku, jež jsou zvláště obsažena ve
třech základních dílech: H. Wolftlin, Renaissance und Barock
1888, A Schmarsow, Barock und Rokoko 1897, a A. Riegel, Die
Entstehung der Barockkunst ín Rom 1908. O památkách
českého barokního umění poučují nejlépe, kromě obrazové i textové
části dOP9sud vydaných svazků Uměleckých pokladů Čech 1912
a 1914 (Stencův grafický kabinet, Praha), obě monografie H.
Schmerberovy, Beitrage zur Geschichte der Dientzenhofer
190a Prager Baukunst um 1780,19101 Zasvěcení do ducha
protireformačního poskytují způsobem neobyčejně nabádavým tří
knihy různorodé původem, slohem í účelem: M. Barres, Kniha
krve, rozkoše a smrti (přel. M.liránek 1907), R. Muther, Dějiny
malířství (přel. L. Bílý 1904, hlavně v oddělení čtvrtém) a losef
Pekař, Kniha o Kosti, díl 1., 1910. Vzácné bohatství kulturně
historické látky pro poznání českého duševního baroka v století
XVIII. snesli Jaroslav Vlček v prvním svazku II dílu Dějin
české literatury 1898 a Alois Jirásek v románovém obraze Temno
1915; pokládám však za nutno poznamenati, že ani osvícenské
stanovisko Vlčkovo ani Jiráskovo genrové podání neodpovídají
mému pojetí. Doufám, že se i literárně vrátím k Praze barokní