Duše XVII. věku, prahnoucí po velikém vzrušení,
vzpínaly se v myšlenkových svých touhách po
Nekonečnu. Nad světem, jehož se zmocňovaly
svými žhavými smysly a jejž pokoušely se ovládnouti
svou panovačnou vůlí, klenul se jim vesmír jiný, ne.
pochopitelný, nezbadatelný a lákající k sobě svým
nadsmyslným tajemstvím. Hvězdáři a kosmologové
té doby, z nichž Kepler a Tycho Brahe měli své ob.
servatoře také v Praze, otevírali vědeckým způsobem
pohledy do Nekonečna fysického. Bohoslovci a ek ..•
statikové se současně vznášeli u vytržení do
bezmezných prostor Nebes, jež se ztrácely v nezbadatelném
kouzlu světla a záře. Patetický cit roztoužených
srdcí vrávoral v rozkošnickém omámení touto říší
nadsvětnou, rozplývající se v zlatých mlhách tajemné

nálady. .

Avšak i tuto oblast posléze ovládl účelný racionalism
jesuitů. Do prostor nebeských přenesli jesuité touž
hierarchii státně církevní, jíž jejich politický duch na
•plňoval zemi. Myšlenku o stupňovité organisaci církve
promítli do končin nadpozemských jakožto skvělou
idei o svatých obcování: vedle církve viditelné,
seskupené u stupňů papežského minu, církev neviditelná,
rozložená kolem trůnu božího - a obě spiaty
zásluhami a milostí. Jako na zemi vede pro věřícího cesta
k svátostem zástupem kazatelů, zpovědníků,
duchovních učitelů, tak v nebi ubírá se vykoupená a očištěná
duše sbory světců a mučedníků po vznešeném
schodišti hierarchickém až k trojjedinému Bohu.

Proto kupí barokní sochaři na průčelích, balustrádách

27