milóstná a nebeská :.unio mysticac me%i Ukřižovaným
a svatou Luitgardou, přesahují meze času barokního
a vyjadřují i dnes citové patos očištěného
člověčenství. Ferdinand Brokoff podává však zpravidla pouhé
g~sto liturgické a jest nám proto méně srozumitelný.
Vzpomeňme na dvojí plastický výraz, jímž sousoší
Karlova mostu tlumočí svrchovaný triumf církve nad
duchy i zloduchy, na roznícený kyn misionáře
Františka Xaverského i na bezohledný posun exorcisty
Vincence Ferrerského - jsme naplněni obdivem, leč
neopouštíme hranic smýšlení a cítění barokního. Ale
čím nám jsou jména menších plastiků XVII. a XVIII.
století, kteří spokojili se namnoze pobytem u hranice
dekoračního sochařství, kde ostatně občas rozbíjeli
své stany také Braun a Brokoff, původcové
mohutných karyatid při paláci Thunském, Morzinském a
Clam= Gallasově, co značí nám jméno Pendl nebo
Jackel, Guítaíner nebo Platzer? A přece jaká drama ••.
tícká síla prudkého citu, osedlaného vůlí atletovou,
bouřila v postojích exaltovaných světců na průčelí
chrámu křižovnického, v překrásných pohybech ru ••.
kou zápolících archandělů na staroměstském slou.
pě mariánském, v prudkém gestu svatého Cyrila
z Alexandrie v presbytáři u sv. Mikuláše na Malé
straně!

Tělesný ideál zachycený těmito gigantickými
postav~mi z kamene i z jeho napodobenin byl v těsné shodě
s oběma karakterními typy katolické reformace, které
vládly v barokní Praze. Není nesnadno uvésti tyto
dva typy na týž životní druh: v duchovních i
svět
2()