tekrura pod zdivočelým rozmarem v~getl'lce,
vymknuvší se dávno lidské vůli. Ale sen italských uměl.
ců, kteří toužili připodobniti terasovité stráně nad
malostranskými paláCi zahradám svého domova, mě.
ní se pod prudkými polibky květnového slunce v
rozkošnickou a blaženou skutečnost. Severské habry a
zamyšlené jilmy, vrásčité a popukané, dívají se s úža
•sem na růžová a oranžová pole planoucích azaleí;
na tvrdě četném pozadí starých tisů a thují rýsují se
měkce fialové a bílé hrozny zhoustlých šeříkových
keřů; na ocelové vodě osušelých basénů kolem so
•šek, elegických ve své opuštěnosti, krouží spadalé
květy magnolií a rhododender, zatím co po
stupňovitých stráních, šplhajících se až k samému
královskému hradu, valí se celé vodopády zeleně nejrozma
•nitějších odstínů: zeleně těžké a temné, jaká. ovládá
jehličnaté lesy, zeJeně melancholicky pomíchané se
šedí, jakou mívá omšelé, zvětralé stavivo, teplé a
štavnaté zeleně tučných luk stále napájených vlahou,
konečně nesmělé a bledounké zeleně mladého osení
Tyto jaré a nespoutané kaskády, které po přiroze
•ných terasách pražských pustila v štastném a vítěz
•nému rozmaru štědrá ruka vlašských zahradních
architektů, házejí zelenou svou pěnu do oken, balkonů a
pavlačí rozkošných paláců, zaplavují je v jarním
kypění až k římsám prvního poschodí, náhle však uhý
•bají se a klesají, aby odhalily neočekávaný pohled
k paradoxně titěrným altánům a loggiím, na jejichž
hravou něhu hrozí se zřítiti masivní podezdívky
hradní. Musíme mysliti na Ariosta, na T assa a chví.

15