108

sobících literárních prvkú, po stopách Boerneových recipovalo Jeana
Paula, nově vzkl-ísilo rozkošnický sensualismus Heinseův,
podobně jako Heine vstoupilo do školy Hegelovy filosofie dějin,
zcela. samostatně si ujasnilo svúj poměr ke Goetheovi, z jiných
důvodú než Goethe. ale se stejnou horoucností pr-imklo se k
Byronovi, vstoupilo s v).hradami jen nepatrnými do socialistické církve
Saint-Simonovy a Enfantinovy, jejímž apoštolem byl Heine, sblížilo
se těsně s romantickou školou francouzskou. Některé z těchto vlivú
byly již osvětleny; pro pochopení kritického chara.kteru
mladoněmeckého dlužno však všimnouti si zevrubněj i vztahu mladoněmecké
skupiny ke Goetheovi a k romantice francouzské.

Před složitý-m a časovým problémem Goetheova významu pro
pl-ítomnost i pro dějiny, zastavili se, jak jsme zřeli, všickni pi-ední
učitelé »Mladého Německa«; problém ten volal k revisi r. 1832, kdy
Goethe přešel do dějin: dvě z žen zasáhnuvších vlivně clo
myšlenkového rozvoje mladého hnutí, Rahel a Bettina zvýšily v
mladoněmeckém pokolení úctu ke Goetheovi. Kritikové mladoněmečtí skutečně
problém ten si i'eší znova a nově: jsou dosti vzdáleni od reální
osobnosti Goetheovy, než aby soudili mravní hodnotu Goetheova osobního
,charakteru jako Menzel a hodnotu jeho vztahu k veřejným
záležito
stem doby í národa jako Boerne; jsou dosti vzdáleni chauvinistických
a naivně svobodomyslnických ideí válek za osvobození, než aby kladli
n<t Goethea úzkoprsá měl-ítka národnostní a politická . .i ichž starší záští
proti Goetheovi skoro v)'hradně užívalo.

Tři kritikové mladoněmečtí vyslovíli jasně a upřímně poměr
mladé generace k němu: Laube ještě před seskupením se »Mladého
Německa« různými obdivnými statěmi v »2eitung Hir die eleg-anle
\Velt«, vzniklými ještě pod bezprosti'ec1ním vlivem Schallovým:
Wienbarg na několika místech svých »Aesthetische Feldzi.ige« a v bystrém
článku »Gocthe ltnd die rVeltliteratur« (1835) a Gutzkow
samostatnou knihou »U eber C; oethe Í1tl rT/ endepunkte z7l'cicr .Tahrhul1derte«
(1836) .

V pravéin protikladu k Menzelovi a Boerneovi, kteří odsoudili
Goethea jako vyznavači uzavi-eného národního umění a ještě více
samoprávného národního cítěni, st2ví se \Vienhan~' ve své úvaze na
stanovisko hásnického universalismu, kosmopolitického evropanství,
neohmezené literatury světové. Tak Goethe heslo jen nerazil a
nerealisoval, nýbrž učinil je pi-ímo východiskem a ústi-edním bodem nového
proudu kulturního. Kde Německo těžce stonalo společensky a mravně
roztržením života a poesie, kde romantika postavila básnictví zcela