24

ducha a vkusu proti duchu a vkusu románskému. V katolickém živlu
I'Omantické literatury a kultury neviděl naprosto prvek základní a
podstatný; ba s málo pi-esvědčivou eskamotáží snažil se ukázati, že
romantika obsahuje v nejvnitl-tlější své podstatě svoje vlastní,
samostatné, ryzí, germánské pojetí ki-esťanství, které se dá sledovati od
ranéhosti-edověku a které stojí v příkrém sporu s katolictvím, jak
vyvinulo se mezi národy románskými za spolupůsobení papežt'1 i
jesuitů a ve stínu trt'lllu habsburského i bourbonského.

Tento >>!..'edověký germanismus« náboženský ukazuje zvláště
jasně, že na pojetí a pi-izpůsobení romantismu u Menzela mocně
působil jeho názor vlastenecko-politický, vyhranivší se v době a v
myšlenkovém ovzduší válek za osvobození. Nejen v<ilečně a státnicky,
nýbrž i ideově spočívaly tyto války na nesmíJ-livém národním
chauvinismu, který kolísal mezi naivností prýštící z nevědomosti a mezi
vypočítavostí, appellující na lidové instinkty. Národní celek byl
prohlášen za svrchovanou pravdu, za poslední absolutno, za smysl a cíl
veškerého dění a ohnisko celých děj in. Chauvinism tento ns:uznával
jednotlivců, na jichž rozhodn)' děj inný vliv ukázal tak krásně Fichte;
neuznával stavovských vrstev, k jichž postupnému ocenění
vypracovávali se dějepiscové a filosofové děj in ; neuznával historicko-státních
útvarll, na něž upozorňovalo právnictví; znal výhradně národní
individuality a věřil v děj iny jako soustavu srážek, podléhání,
vítězstvía vyrovnávání jich. 1v'[enzel snažil se pi-enésti toto pojetí také do dějin
duchovních. Sledoval, jak v německé literatuře prou se o pi-eduost
tendence francouzské, anglické, řecko-i-ímské a kladl za ideální cíl
vítězství tendencí domácích nad směry cizími. 1'\ epsal historii velikých
literárních jednotlivCll, tVllrčích geniů a jej ich napodobovatelů, žákll,
čtenái-ll, n)'brž historii tvůrčích národních sil a jej ich konfliktll. Tím
si svůj úkol zjednodušil, leč tím i značně znásilnil svúj výklad: teprve
dlouhou a spolehlivou indukcí četných individualit básnických lze
zjistiti charakter národní literatury, kdežto pokus, deduktivně vyložiti
z aprioristického pojetí písemnictví národního ráz a význam
jednotlivých spisovatelú, musí zůstati planým schematisováním.

To však dlužno Menzelovi přiznati, že jeho pojetí národa a
národní literatury nebylo pouze povrchové a hmotné. Nepatřil naprosto
k oněm vlasteneckým kritikům, ktei-í za písemnictví národní
pokládají již ono, jež zpracuje t. zv. národní látky, zpodobuje výjevy a
úseky národních dějin, zužitkovává jako dekoračních součástek prvkt'l
pi-ijatých z lidového básnictví. z národních písní, z původních pověstí.
Nedospěl sice k pojetí, že otázka po národnosti v písemnictví jest