právě ona a nikoliv ochotně proměnlivá vnímavost
prospěla uměleckému vývoji. Lze řici ještě více:
kritik nerozšiřuje svého myšlenkového rozhledu hlavně
proto, aby vše pochopil a se vším se vyrovnal, nýbrž
spíše, aby zjemnil a zabezpečil svůj v k ll- s, onu
vnitřní, neklamnou jistotu, která na ráz rozliší umě·
lecký čin od honosné prostřednGsti, pravou krásu
od líbivé konvence, obratný padělek od básnického
originálu. Vkus, podmíněný vrozenou sensibilitou,
potřebuje školení a pěštění v dlouhé kázni kulturní.

Kritikova osobnost nezávisí toliko na nadání a
vzdělání, nýbrž i na podmínkách k a r a k t e
rní c h. Rozhodný a nepředpojatý soud, jímž se
vyvrcholuje veškerá činnost kritická, předpokládá
naprostou vnitřní svobodu kritikovu, a ta vyrůstá
z úplné neodvislosti zevní. Pokud jest kritik mluvčím
určité politické strany, poslem té či oné literární
koterie, zřízencem svého nakladatele, může sice
obhajovati a útočiti, propagovati a doporučovati, ale
nesmí svobodně souditi, poslouchaje hlasu svého
vnitřního přesvědčení. I tehdy, když kritik z plnosti
své víry a z horoucnosti své důvěry tlumočí zásady
jistého literárního směru, k němuž jej váže výhradně
příslušenství myšlenkQvé; také tenkráte, jestliže staví
se pod sugescí obdivu a lásky do služeb některého
velkého spisovatele, ve kterém vidí zosobněny své
zásady a tužby umělecké, musí co nejbedlivěji
dbáti toho, aby nepozbyl neodvislosti svého soudu
a z orgánu čisté myšlenky se nezměnil v nástroj
osoby. Proto mnozí velcí kritikové dávali i zevnější
formou samotářství výraz této ukázněné snaze po
zachování individuální svobody. Velký kritik takřka
vytrhuje se ze své doby a z jejiho nazírání, aby si
získal možnost souditi o dílech a osobnostech s
hle
60