yelmi krátkou, neboť teprve v XX. stoleti dorostli
nám oba jeho první mistři, O. Březina pro essay
filosofický, F. X. Šalda pro essay literárně estetický.

V souvislosti s formami kritiky slovesné dlužno
promluviti také stručně o p o lem i cel i t e r á r n í.
(I sporných názorech krasovědných, o zásadním pojetí
otázek mravních a společenských, o rozdílech v
hodnocení knih i auktorů rozpřádá se často volná výměna
názorů buďto mezi kritiky a posuzovanými spisovateli
nebo mezi kritiky různého mínění; pokud omezuje se
rozprava na otázky ryze věcné, nedbajíc prvku
osobního, mluvíme o diskusi, která se děje běžnými
způsoby objektivního rozboru a důkazu. Ale čím
důraznější a významnější jest předmět názorové
výměny, čím hlubší protivy zejí mezi oběma spornými
tábory, hlavně pak čím ohnivějším a útočnějším
temperamentem nadáni jsou sokové, octnuvší se
v myšlenkovém souboji, tím rozhodněji mční se
diskuse v osobní polemiku. V prudkém sporu dovede
bouřlivější povaha I':řídka odlišiti myšlenky od jejich
nositele, ba bývá zpravidla nakloněna odvozovati
z ideových chyb a omylů protivníkových jeho lidskou
slabost, pokládá rozhodný nesouhlas za vlastní urážku
a téměř vždy zapomíná, že pravý mudřec může přímo
tčžiti pro svůj vývoj z oposice svých protivníkú
a považovati je ve světě intelektuálním a kulturním
za činitele stejně důležité jako jest sám. Invektiva
čelící výhradně proti osobě sokovč, snižující ji a
hledající její lidské slabosti, jest vždy zavržení hodna
a to i v případě, že vytváří zápornou karakteristikou
a zavilou karikaturou malá dílka duševčdné
podobizny.

Avšak polemik vyššího slohu, který ovšem ne·
p~hrdává persifláží, ironií, ba sarkasmem a rád do

54