Zcela svérázného Imrakteru nabývá kritická úvaha
v rukou soudců moralistních a náboženských, neboť
opouští klidnou půdu neúčastného výkladu a blíží se
č 11\ n k u pro g r a m ním u, ten den ční i
nvOe k t i v ě, a n o ne úst u p n é m u pam fl e t u,
neboť chce útočiti také na vůli čtenářovu a zcela
vědomě propadá jednostrannosti, s níž ze životného
komplexu uměleckého díla vyjímá několik vůdčích
ideí, jež buď horlivě hájí neb prudce napadá. Bylo-li
svrchu dovozováno, že náboženská a etická metoda
často osvěžuje, ozdravuje a tuží kritiku po stránce
opravdovosti a důslednosti, platí to ještě včtší měrou
o jejím vlivu formálním: vnášíť živel dramatický
a patetický, jehož není nikdy dosti, zvláště ovládne-li
kritiku ustrnulý způsob vše vysvětlujícího a vše
připouštějícího výkladu; připomíná ostře vyjádřenými
dissonancemi, že každá skutečně velká osobnost
vzpírá se mechanické logice vývojové; působí přísnOl!
přímostí svých ,soudů a odsudků jako protiváha
k umčlé strůji obrazů, obdob, paralel. Po četbě Taina
osvčžuje několik stránek CarIyla jako studená lázeň;
Brunetiěre studován po Brandesovi neb Bourgetovi
jest douškem ledové vody za parného dne, a naši
moralističtí kritikové nevelké duševni rozlohy, H. G.
Schauer neb Artuš Drtil, v několika ryzích svých
kusech posílují i po stránce formální.

Impressionistické metodě přísluší však nesporná
zásluha, že rozmnožila nejbohateji formy kritiky
slovesné, na kterou jala se pohlížeti jakožto na
srmostatný druh umělecký, zasluhující pozorného, ano
virtuosního pčštěni též po stránce slohové. Své
vybrané dojmy chce kritik impressionista vyprávěti
formou co nejvybranější; jiskřivá hra jeho měnivých
názorů a nálad má se projevovati také barvitostí,

,I