tvárným pudem své bytosti, snaží se velmi zhusta,
aby rozmnožil co nejvíce výl'azové možnosti kritického
umění, jež mu jest samostatným druhem slovesným.
Experimentuje, ano pohrává jím někdy dle vlastní
psychologické svéráznosti a dle potřeby látlwvéj
obměňuje dané útvary podle své nálady a formalistní
chutij vyplňuje daný rámec dekoračně a lyricky;
odvažuje se odboček autobiografických a ryze
básnických: kritika mění se v essay a objevuje se
výrazová rozmanitost i barvitost.

Nejjednodušší formou fuitickou jest I' e f e I' á t,

t. j. stručná zpráva o knize, její látce a hodnotě;
referát nechce než upozorniti čtenáře na novou
publikacI, pověděti mu, co v ní jest, stručně podati její
ocenění. Zcela ustálen jest postup referátů o spisech
naukových: shrnují soustředěným způsobem obsah,
zjišťují, v čem auktor obohatil poznatky svého oboru,
naznačují, pokud postup jeho byl správný a případně
pronášejí námitky o jeho metodě i výsledcích ba dání.
Tíže lze stanoviti, co náleží k podstatě informačního
referátu o dílech literatury krásné. Nčkteří kritikové
ji hledají především v parafrasi t. zv. obsahu, jímž
se u děl výpravných a dramatiekých myslí dějové
obrysy, v lyrice pak přehled básníkových motivů,
a nejednou omezuje se činnost referentova právě
na zpravodajství tohoto druJI.U, jež nejpovrchnějším
čtenářům někdy dokonce promíjí přísnou znalost knih,
aniž jim odnímá možnost hovořiti o nich; proto časem
ozývá se příkrý odpor proti této kritice "vypravovací".
Není sporu, že postup přihlížející výlučně k látkové
stránce díla jest při některých druzích slovesných,
na př. při lyrice, ano právě u děj klasických, jako
u FJauberta, Tolstého, Ibsena, úplně protismyslný,
a rovněž nelze pochybovati o tom, že svádí k pohodli