J u I i u s t e fIl a i t r e (1853-1914), což nevadilo,
aby při velkém rozdvojení veřejné Francie za pře
Drey[ussovy se ocitli v táborech znepřátelených,
France mezi socialisty, Lemaitre v čele nacionálů.
Lemaitre zaměnil venkovskou profesuru za literární
a divadelní zpravodajství v Paříži a z "Revue bleue"
přešel do "Journalu des Débats" a do "Tempsu";
a to je příznačné: dal současnému a proměnlivému
životu dojmovému přednost před doktrinářskou
důkladností klasických .tradicí, které sám výtečně znal.
Jeho studie a podobizny, zahrnuté do dvou řad
svazků "Les Contempora:ins" (1885-1896, VIII sv.)
a "Impressions de ThMtrell (1889-1899, X sv.).
kam pojal též výbor feuilletonů a zhuštěných
karakteristik ("Les figurines"), patří k nejskvělejším
kusům kritiky po Sainte-Beuvovi, z něhož Lemaitre
vyšel; stati o Hugovi, Renanovi, Zolovi, Ohnetovi,
Lotim a Bruneticrovi zasloužily si své proslu.losti.
Kromě učenosti hluboké, leč na latinský svět omezené,
kromě vytříbeného vkusu, kromě jemného daru
přizpůsobovacího Lemaitre si přinesl jasný, selský
rozum, naivitu pomíšenou s pochybovačností téměř
cynickou, odvahu myšlenkovou a rafinovanost citu.
Sympatisuje se spisovateli, jimiž se právě zabývá,
jest naplněn vřelou dobrotou a oddává se bez
výhrady předmětu, který důmyslně vykládá; dovede
však býti též jízlivým odpůrcem. Ač tvrdí opak,
podává vždy více než pouhý rozmarný dojem
okamžiku: třebaže, klada vedle sebe o knize několik
ú~udků si odporujících, zakrývá často své mínění,
přece pronáší soud; a byť stavěl se zhusta frivolním
amoralistou, jeví zájem o mravní otázky, stavě se
k nim jako střízlivě rozumový gentleman. Poslední
rozhodčí stolicí pro Lemaltra jest cit tradiční, ryze