sitivismu, v němž není ani přítomnosti boží am
ducha věčnosti.

Vedle mravnosti společenské a vedle náboženství
ovládala člověka ve starověku jako třetí nadosobní
mocnost idea státu. Nová doba ji nahradila i d e o u
n á rod n o s t i a též s jejího hlediska provádí svou
klasifikaci a pronáší své hodnotící soudy. Na první
pohled se- zdá, že umění a literatura se postupně
odnárodňují a kosmopolitisují; mezinárodní výměna
látek, motivů i forem postupuje od středověku;
překlady zprostředkují známost slovesných děl mezi
literaturami neobyčejně rychle; ke Goethovu
požadavku literatury světové přidružila se koncem XIX~,
věku v oboru slovesného studia zvláštní nauka t. zv.
literatura srovnávací, jež vyšetřuje vzájemné vztahy
literatur národních.

Korektivem proti těmto odstředivým tendencím
hlásí se úsilí o literaturu význačně národní, která by
se rázovitou zvláštností svou podstatně lišila od
písemnictví národů jiných. Snaha vyvěrá z poznání,
že písemnictví jest výrazem cítění národně
kmenového, u každého národa odlišného. Uvědomuje-li si
básník tuto zásadu, snaží se tvořiti v duchu svého
národa a hledá poučení o něm v slovesných výtvorech
jeho minulosti; kritik-J2!l.k z nich odvozuje obecné

i~~r!lJn~~c~-~~~:t:li'a"~~rp{ri~~a;;~ti~frF

Ta-k-to-dospívá.se-přimo-k .. tra d i ci..Q..~~_Li_!..~_
t. j. netoliko ke studiu národního písemnictví v
minulosti, ale i k vědomému pokračování v něm
a v důsledcích toho k podJ"izování spisovatelovy
individuality nadosobním hodnotám národně
kmenovým. Tradicionalistický kritik musí býti vyzbrojen
důkladnou znalostí historického vývoje národní lite-