neunikli právě duchové nejbohatší Goethe v Německu,
Shelley v Anglii, Vrchlický u nás: čiré stranictví
užívá tu vznešené roušky náboženství. Vrcholu
dospěl tento postup ve věku šestnáctém zavedením
indexu zakázaných knih, na němž se ocitl stejně
positivistický materialista Zola jako mystický
monista Maeterlinck. Důsledné provádění této metody
roztrhlo v minulých věcích literatury dle konfesí
(hlavně v století XVII.) a způsobuje i v přítomnosti
mnohá poblouzení, jakým jest na př. vytřídění zvláštní
literatury katolické z ostatního slovesného organismu
u nás neb v Německu.

Nepoměrně výše stojí náboženská kritika, která
bez úzkoprsosti konfesijní zastává a od slovesných
děl vyžaduje zachovávání pevného ideálu
křesťanského, na němž zbudováno jest skutečně neb domněle
náboženské i mravní cítění naší společnosti.
Odkrývajíc u básníků bud' pohansko hellenisujících (Goethe,
Shelley, Swinburne, Leconte de Lisle, Vrchlický) nebo
u spisovatelů prosycených protinábožensI{ým
vzdorem.-'-8yrpn, George Elliot, ~ar:~u~ci, J ... §.:.._M2..2.har)
rozpor s náboženskými city sociálními, usiluje o
zjednáni souladu a jednoty a při tom často ukazuje
k poetům a myslitelům, kteří budují samostatně a
dále na základech křesťanských (Tolstoj,
Dostojevskij, Kierkegaard, Březina). Postavení této kritiky
jest velmi svízelné. Setkáváť se stejně v odporu
s největšími básníky své doby jako s církevnickými
zastanci nábožensko společenské tradice; pokouši se
uchovati křesťanský základ a připouští právo
náboženského vývoje - ale toť přirozený úděl
náboženského myšlení za doby veliké krise, kterou prožíváme,
a pro niž nejméIlě porozumění mají právě vládnoucí
církve.