skupiny; takto pohlížívají denní časopisy stranické
příslušnosti na poslání svých literárních :zpravodajů
a kritiků. Kritika taková stává se přímo literárním
nebezpečím, dívajíc se na slovesné umění jen jako
na pomůcku a nástroj záměrů mimouměleckých a
na básníka a spisovatele jako na sluhu politikova,
ne-li agitátorova; nevychází z mravních záS"ad, ,nýbrž
spíše z morálních před sudků, nepřipouštějíc, aby
kritik se vybavil ze stranictvi a dopracoval úsudku
opravdu neodvislého.

I moralistni kritika tra dič ni vůbec přinášívá zhusta
do literatury zúženi obzoru a nadvládu konvenčních
předsudků. Ulpivajíc na látce, rozhoduje ráda
o mravní pHpustnosti námětů a zavírá do literatury
přístup projevům neohrožené opravdovosti a obrodné
odvaze etické. Právě básníci mravního nadšení, již
podobni chirurgům nejprve sondovali choroby
společenské, byli nejčastěji ohrožováni předsudky
zkostnatělých sudilků, zastanců to hesla "quieta non
movere". Zakusil to Euripides, na nějž v lehounké
formě frašky vrhl se mravokárný. tradieionalista
Aristofanes pro jeho odvážné soudy (J mravní svobodě
ženině; poznal to lbsen, když za mohutnou obžalobu
novověkého manželství v "Noře" a ve "Strašidlech"
byl pronásledován mravnostními zpátečníky· celé
Evropy; trpěl trm Goethe po "Vyběravých
příbuznostech" od pastorských mravokárců, kteH
nepřipouštěli básnické diskuse o jednoženství; zažil to
Flaubert, jejž svorně se státním návladnim
obžalovali zastanci konvenčni mravnosti z pohoršeni, an.o
ze schvalování cizoložství v "Paní Bovaryové". Zde
úzkoprsí posuzovatelé zastávali proti morálce živé,
vyvíjející se a pokračující ustrnulou, nehybnou mra vo·
uku, v níž pravda dávno poklesla na pouhý předsudek

Zl