Směr kritiky sociologické jest téměř souznačný
s osobnosti jejiho tvůrce Hip o ly ta T a i n a
(1828-1893), jeIl~náleži k
nejpřednějšimkrifiKiím-všech dob avšech národů. Taine, duch neobyčejné
šiře, pojimal kritiku literárni a uměleckou jakožto
součástku veliké soustavy, kterou miniI obsáhnouti
celý svět jevů kultury mravni a duchovni, ale v tom
spočivala jeho dobová svéráznost, že právě sem vnášel
metody a zákony přirodovědecké. Pro svou estetiku
či spiše sociologii literárni zbudoval Taine základy
filosofické; jeť myslitelem velmi původnim, jenž
slu~uie .. psy_chologii a fysiologii a. docházi k.
důslednému sensualismu, vyvQzujicimu eeloudúševnUii1nost
ze.s.rJ.1yslových počitků; filosofa vždy projevuJe
mocnou schopnosti abstrakce a neúnavnou tvořivostí
pojmů obecných. Naznačiv v monografiich o La
Fontainovi (1853) a Titu Liviovi (1856) cesty, jimiž
se mini bráti v sociologickém determinismu literatury,
Taine vytvořil prvni klasické dilo své slovesné
sociologie v "Dějinách literatury anglické" (1864, překlad
prvnich 3 dilů O. Sýkorou 1902 a 1910), dvojnásobně
památné: v úvodě byla vyložena soustavně teorie,
kterou na vývoji celého pIsemnictvi anglického kritik
důmyslně provádi, vykládaje národni vzdělanost
z rasy, prostředi a doby. O krok dále postoupil ve
"Filosofii umě ni" (1865-1869, úhrnně 1881, kusy
přeložil již 1873 M. Tyrš, celek 1897 O. Sýkora), rozbor
to renaissančniho uměni v Italii, plastiky řecké a
mamstvi holandského; ne ni tu jen popis a výklad
historicko-sociologický, ale i soud krasovědně morálni.
Ve všech kritických dilech Tainových převládá
bohatstvI podrobně vysledovaných dokumentů, názorná
malba prouděni civilisačniho, směle provedená
dedukce a důsledný determinism. Dobu, národ, pro-