má ~edivou čepičku«): Nerudovo já zmizelo zcela
v objektivní chvále světa zářivého a štastného, to zdá
se být kdosi úplně jiný než básník »Knih veršů<,

A přece není. Báseň, již jako ranou meče Neruda náhle
přctal zálibně a radostně navíjené pásmo žhnoucí ero.
tiky sršící vtipem-a rozmar~m, sestupuje ve svém dů •.
sled ně promyšleném a psychologicky bolestně
pro"nikavém symbolismu až k samému dnu nerudovské
lyriky, preformované již v »Elegických hříčkách«,

»Má poesie - dívčina

a mžikem láskou plápolá:
jak spatří oči mladé,

již ruku k srdci klade,

a hlava jde jí dokola.

Hned chystá roucho svatební
jak padlým sněhem vroubené,
a chystá závoj řásný

a bleskný šperk si krásný,
i vozy věnci zdobené.

Již svatba v plném rozletu
-v tom rozum v cestu vyrazí;
tři stará slova vrhne

a šátek v uzel zdrhne

a rázem svatbu přimrazí.e

A jako listí se stromó, tak prší iluse básníkovy. Pro
podzimní svoje nálady našel krajinný rámec v
šumavském podhoří, kdežto slunné léto svého opojení prožil

93