ruda skoro všude, kde nebeské divadlo mu skýtá svými
analogiemi vítané podněty k projevům citů vlastene.
ckých a populárně titanických, není nesnadno odkrýti
tu Nerudova učitele, zdaleka nerovnocenného, písni.
čkáře liberálního měštáctva Bérangera. V»Pařížských
obrázcíchc dal Neruda několikráte výraz podivu pro
tohoto pouličního poetu, jejž opožděně uctívala i česká
literární mládež 60. let; v »Knihách veršů'" najde se
nejedna jeho stopa, Václav Šolc byl jeho přímým
epigonem. Neruda úplně přijímá předpoklad, na němž
založen byl neuvěřitelný úspěch chanson
Bérangerových: báseň není mu ryze subjektivním hlasem
osobního cítění, nýbrž spíše rozhovorem mezi pěvcem a
obecenstvem, které naslouchá a čeká na heslo, na
výzvu, na tendenční alarm. Neruda nejenom umí raziti
heslo to v stručné a účinné řeči, ale dovede se i
konečně stotožniti úplně s dave,:", který řídí a vede; jest
to staré stanovisko jeho mladoněmeckých začátků,
kdy poesie měla býti především nástrojem činu. A za
těchto několik hlučných chanson, proměňujících poe.
sii v politicum, kdežto jindy Nerudovi byla
privatisimem, dosáhl konečně obecné popularity, a to právě
u obecenstva, jež jde tupě mimo nejintimnější jeho ly.
riku; znamená však opravdu chápati N erudu,
recituje-Ii kdo s nadšením »Vzhůru již hlavu, národec,neb
»Vlast svou máš nade vše.milovat?«

Pro nejmohutnější emoce myšlenkové vznícené
meditacemi o posledních dějstvech divadla vesměrného
nebo o základních motivech architektury kosmické
hledal Neruda patetický stil, jaký dotud jen ojediněle

77