:tNašel jsem sec, této zkrvácené konfesi z roku 1871,
dere se na rty výkřik:

»A vím, ze jsem chtěl také šťasten být
a sluncem v okeán se lásky vpít,

ze chtěl jsem dětské hladit hebké vlásky đ
Ach, bože, bože,- kde to moře lásky!?
Sám sedím zde a trapné u nevoli,

zrak pustý v pustém hledá koutě klid,

a srdce - srdce bolí! c

Hlouběji ješte rozrývá Neruda svoji ránu v básni
» Vším jsem byl rád c, aby přece rakev svých
nesplněných životních snů pokryl temným příkrovem mužné
resignace:

:t Však osud pravil: Do jistých jen dob!
Až přijde toto velké milování,

smrt vyrvi dívku tvému celování,

ty žij a v prsou svých nos její hrob.

A třeba touha, mráz i hloupý výsměch hněte,
ty sám a sám se máš jen žitím
brát
já ledačím jsem byl v tom božím svetě,

též kryptou musím býti rád«

Rána nezacelila se nikdy. V »Písních kosmických«
tváří v tvář ves měrnému divadlu vzniku a zmaru,
žaluje Neruda:

»A naše láska! Mrtvých spalování!
Jen ranní sen je všechno milování,