NERUDOV A vloha evokační byla tak silná a .. . svrchovaná,že malostranské scenerie jeho mládl dovedeme si dnes stěží představiti jinak než právě v Nerudově neobyčejně malebné, rušné a barvité interpretaci. Neruda posvětil a svým způsobem přebásnil strmou Thunovskou ulici s Novými záme= ckými schody, bizarní Janský vršek s grandiosní ku= lisou Lobkovicova paláce spočívající na tmavoze1e= ném pozadí Petřína, poslední nejpříkřejší partii ulice Ostruhové uzavřené temným a kalným schodištěm Radničním i renesančně hrdou a radostnou stavbou paláce Schwarzenberskéhol ba Nerudova »Svatováclavská mše« dala nové ladění stínům, svitům a pable= skům lodi svatovítské/ také zvonková hudba v Loretě hraje dnes melodií, kterou do ní vložil Neruda. Setkal si v 60. a 70. letech ze vzpomínky a z touhy vlastní Malou stranu, s nejednou rozmarnou pointou genro= vou, s tak četnými uměle vyvolanými lyrickými kouzlYI elegické reminiscence, cvičený zrak milovníka pitoreskních pohledů, do celující imaginace pracovaly na tomto obraze tak osobitém. Proti ukvapeným závěrům kulturních dějepisců, kteří ve shonu po dobových do= kumentech zahrnují mezi ně úplně neprávem i trans= formace básnické, bude nutno uvědomiti si konečně, že Stará Praha Nerudova, Stará Praha Karoliny Světlé, Stará Praha Zeyerova jsou tři města zbudovaná z reál. ních motivů obrazností básnickou. U Nerudy řídí ji svěží a živý smysl pro pitoresknost, u Karoliny Světlé vášnivý sklon k protikladům citově rozechvívajícím, u Zeyera vřelý Iyrism elegického patosu. 12