jeho pražského pobytu a v předvečer jeho osudného pádu. Bylo asi
úmyslem básníkovým zasaditi romantika a idealistu Pavla, jehož heslem
zůstává »excelsior!«, do sourodého rámce a postaviti proti genrovému
realismu, v němž tone a utone Otakar Sezima, svět romantiky, jak
vysvítá i z teoretických hovorů v první části »Ikara«; ale tato vložka
vyrostla mu poněkud neúměrně pod rukama, živena vydatně
vzpomínkami na hojné návštěvy končiny svatovítské, kam spěchával student
za spřátelenou rodinou Kubrovou, jejíž dcerušku R.ůženu miloval. I
zahemžily se v těchto částech románu staromódní a jadrné figurky
hradčanské, ať chrámových zřízenců či panských domestiků; kmitla se tu
vzdušná hlava polodětské Stázy, aby upřela toužebné oko na Pavla
a vyprávěla čistě gotickou legendu o zkamenělém kameníku z doby
ParLéřovy na výzdobě dómu; zašuměla tu zbožná a vzletná mluva fiál
a věžiček, provázena i teoretickými výklady o duchovních tendencích
gotiky.

Tyto vložky episodické a figurální, stejně jako přemíra duchaplných
i duchaplnických hovorů na Třemšíně i v Praze, vyčerpaly do té míry
zájem vypravěčův i jeho chut, že vlastní otázku románové skladby
nechal nevyřešenu. Stmelení děje, jenž jest - stejně jako sloh románu
- rozlomen mezi Pavla Vysockého a Otakara Sezimu, jest úplně sypké,
jsouc ponecháno náhodám úplně pravděnepodobným, ovládaným
nejhrubší komikou situační, ano pitvornou burleskou. Ani jeden z vnitřních
procesů nepodařilo se Svatopluku Čechovi doložiti podrobným a
přesvědčivým výkladem, jenž by byl jen poněkud psychologicky
prohlouben; platí to i o přerodu Pavlově od básnického blouznění k rozhodnutí
vynálezeckému i o milostném rozmaru Gabrielině i o růstu Olžiny
lásky; všude útržky a nápovědi, nikde souvislý a jednotný proud
románového dušezpytu.

»Ikaros« byl založen šíře než kterákoliv předchozí prosaická
skladba Čechova. Co všecko slibuje bohatá exposice třemšínského plesu,
do níž se vešla i celá prehistorie Pavlova! Jaké očekávání, byť v oblasti
poněkud nižší, vzbuzuje líčení tvůrčí noci Otakarovy, jdoucí do
podrobností nejsubtilnějších! Kolik postav, situací, motivů jest nadhozeno
v těchto obou vstupních kapitolách i rozměrem úctyhodných! Ale pak
prudce ubývá básníkovi síly i chuti tvůrčí, od čtvrté kapitoly vše jest
buď jen naznačeno, nebo dokonce odbyto, a na konec místo větvitého
vypr.avování zbývá velice suché a nuzné schéma. Básník, jenž ani
236