dívčí, utvořené z pohodlí mužova a pro ně. Citové bohatství Olžino není
rozumem rušeno, nýbrž doplňováno a násobeno,. proto jest Pavlu
Vysockému stálým, nepochopitelným překvapením; kdyby se dovedl nad
ní náležitě zamysliti, pochopil by asi; že pro muže daleko více než žena,
která se přibližně kryje s jeho předzjednaným platonským ideálem,
může znamenati duševně spřízněná bytost, která jest onoho ideálu mnohem
bohatší a složitější. Ale Pavel Vysocký hyne dříve, než si toto vše
v náručí Olžině uvědomil; ve vztahu k jeho dočasné zachranite1ce
převládá vděČnos.t nad láskou, a starý platonism erotický tkví stále
ještě pevnými kořeny v jeho nechápavém srdci - jako v Rusku
Puškinově a Oončarovově, tak ani ve vlasti Svatopluka Čecha nedorostli
mužové ještě pro Taťani Lariné, Olgy Iljinské a Olgy Šťastné. Básník
sám, zdrželivý garson, jen~ se v životě vyhýbal uvědomělému ženství,
nesoudil svého hrdiny příliš přísně z tohoto omylu. Tím však, že Pavlu
Vysockému přiřkl za ochránkyni nejkladnější postavu celého románu,
napověděl, že jeho osud nepokládá za zcela nehodný závisti.

Ale i druhý hrdina knihy, básník Otakar Se zima, má nejeden
autobiografický rys. Vzpomínaje na vlastní tvůrčí muka, když nad dílem
začatým co nejslibněji ponenáhlu vyprchávalo kouzlo inspirace, když
plán básnický nátlakem vnějších okolností se měnil a tím skladba
pozbývala základní jednoty, když do široka rozpřádané popisy zakrývaly
dějovou stagnaci, nakreslil rysy odpola posměšnými a odpola útrpnými
v slaveném mladistvém básníku »Noci« Otakaru Sezimovi typ poety,
jenž překročiv zenit tvořivé síly, a ztráceje přímý vztah k básnictví,
zvolna se přesouvá do občanské prósy. Prchá-li snílek Pavel Vysocký
do oblak, popelí se Otakar Sezima vždycky spokojeněji v zástupu
přízemních měšťáčků, mezi nimiž posléze skončí jako manžel pomoučené
Justýnky a společník výnosného závodu tchánova. Postupný jeho pád
vylíčil Svatopluk Čech spíše burleskně než vážně v celku po způsobq:
»Kandidáta nesmrtelnosti«. Poznáváme Otakara Sezimu, jak v noci
trpce zápolí s pokračováním načaté epické reflexivní básně »Noc«,
jen aby mohl upokojiti požadavek neúprosného redaktora; jak rukopis
dalšího zpěvu s nouzí napsaný nese v chvatu do kavárny redaktorovi,
jak jej ztrácí a podnikaje dobrodružně směšnou honbu za ním, vpadá
v noci do domácnosti bodrého krupaře Pavláta, kde poznává sličnou a
prostou Justýnku, u níž konečně, zapomenuv na erotické iluse mladého
básnického blouzniIství, navždy uvázne.

234