lezce, který se sřítil nedaleko svého cíle, nedoceniv všech složek
podniku, nýbrž jako tragédie blouznivce, který jednaje napolo v inspiraci
básnické, napolo v horečce, stal se pod tlakem utkvělé představy obětí
své vidiny. Jako v lásce jest Pavel Vysocký také při svém technickém
podnikání typickým platonikem: nevychází ze skutečnosti a jejího
poznání i prožití, nýbrž z ideje, pro niž hledá dodatečné ověření na zemi;
trpí a hyne tím, že se idea a skutečnost neshodují. Z básnické dílny
romantikovy nemohla vzejíti jiná postava, než tento Ikaros, který zvláštní
náhodou jest prvním zosobněním moderního letce v českém básnictví.

Pavel jest v románě zahrnován všestrannými sympatiemi
spisovatelovými, úplně jinak než Vojtěch Koudela v »Kandidátu nesmrtelnosti«.
Obětuje se bez rozmyslu pro rodinu strýcovu, sklání se něžně k dětem,
překonává přítele ochotou; nezná zištnosti a nikde nedbá vlastního
prospěchu. Vším jednáním dokazuje, že jest básnickou duší, a to nikoliv
podle tvořeni, nýbrž podle životní inspirace, a s tohoto hlediska jest
povahou mnohem básničtější než jeho přítel, Otakar Sezima, poeta
z povolání.

Není posledním projevem sympatie spisovatelovy, že svému
hrdinovi postavil po bok jako ctitelku, ochránkyni a posléze milenku Olgu
Šťastnou, jednu z oněch silných a kladných žen nového typu, jež se
v šťastné chvíli podařily Svatopluku Čechovi jako průlom do románové
konvence. Olga Šťastná jest blíženkou Irény z povídky »Mezi knihami
a lidmi« neb Julie z románku »Jestřáb contra Hrdlička«. Půvabná,
vzdělaná a pečlivě vychovaná dcera panského ředitele, plná
rozkošného šibalství, avšak neznající koketnosti, oblíbí si nepohledného a
neobratného vychovatele bez budoucnosti a bez prostředků; přesvědčivši
se o jeho vnitřní ceně, uvěří veň; záhy mu nabídne »tajný přátelský
svazek for ever« a neváhá ani býti prostřednicí jeho lásky kdružce své
Gabriele; na konec, když Pavel jest Gabrielou zrazen, sama mu vyzná
lásku, ošetřuje jej, pomáhá mu i jeho příbuzným z dlužnických nesnází;
dochovává i za hrob jeho památku a zůstává tak věrna muži, jenž jí
sám přiznal, že se neshodovala s jeho platonským ideálem ženství a
proto ji chtěl míti spíše přítelkyní než milenkou. Tato osůbka průhledná
a veselá, jež »připomínala čtveračností gnóma, ale poetičností elfa«,
značí vpád skutečnosti do ilusivního světa Pavlova: všecko na ní jest
životní opravdovostí a přírodou, plným vrhem slunečního světla, které
nejen svítí, ale i hřeje; pranic se na Olze nepodobá běžné konvenci

233